Nový stav ducha - STAREA NOUA A SPIRITULUI

Aux Anges, Cluj-Napoca, únor 008

Zuzana má linoryty. Tomáš má housle z Číny. Ondra má auto z vrakoviště. Milan má přátele z Rumunska. Radim má největší harmoniku v Brně. Raoul má francouzské občanství a hospodu v Cluji. Za takovýchto okolností je možné udělat jedinou věc - jet na výlet..
Po mohutné výměně informací a názorů se v Brně naskládali do automobilu kategorie "compact&rust" čtyři lidé, grafiky nepřítomné Zuzany, akordeon a zvukový aparát. Dveře od kufru šly zavřít snad jen díky přízni bohů..

První zastávka. Zjišťujeme první nelad na Ladě - dveře do kufru se samovolně odjišťují (čili přízeň bohů se nekonala). A to jsme z Brna ujeli 71 kilometrů. Do Cluje jich zbývá ještě 710..

Během jízdy Slovenskem si Milan fotil obchoďáky, Radim kouřil a Tomáš ulomil páčku k nastavování zrcátka. Já jsem se občas věnoval řízení. Mrzuté je, že na jižním Slovensku ani v Maďarsku člověk nenarazí na normální hospodu, kde by se mohl nažrat. V městě Füzesabony například mají nádražní putyku, nicméně poté co se zde Milan uvedl zařváním "Guten Abend!", sdělili nám že nevaří a že na jídlo je poblíž leda pizzerie. Nakonec jsme se naobědvali (kolem sedmé večer) v lázeňském městě při Tise, v poměrně drahém penzionu. Milan zde opět zařval na hospodu "Guten Abend!", až lidem u blízkého stolu zaskočilo sousto. Ukázalo se že jsou to Němci. Po objednávce "guláš" jsme nafasovali velkou porci gulášové polévky (!?) s pečivem, a nic víc. To bylo všechno; i s pivem za 1100 forintů (110 Kč). Hmm..

Jako správní trampové jsme spali hned vedle silnice, těsně před cedulkou "Národní park Hortobágy". Tento plán měl jedinou slabinu - bylo pod nulou. Milan s Tomášem, kteří museli spát venku, byli ráno solidně ojínění, a já jsem si před odjezdem oškraboval sníh z čelního skla - zevnitř..

Snídani šampionů jsme spáchali, jako správní alternativci, v Debrecínském Tescu, a mlhou hustou tak že by se dala krájet jsme dorazili na rumunské hranice. Oproti loňsku se obsluha naučila anglicky, zato jim ale došly roviniety (silniční známky). Radimovi u auta zatím někdo solidní českoslovenštinou nabízel výhodný nákup soudku na kořalku. V případě že bychom tam Milana zanechali, by se nám ten soudek do auta vešel, ale na poslední chvíli jsme si uvědomili že Milan jako jediný z nás umí Rumunsky, takže jsme pokračovali přece jenom bez soudku. Rovinietu jsme koupili opodál v budce, odkud se každý nejprve vrátil s nepořízenou, poněvadž tam brali jen eura (na auto stojí týdenní známka 3 éčka). Král Václav II. Neomylný by se z toho asi zvencnul..

Oradeu jsme projeli s malým zaváháním, kdy jsem to nejdřív stočil na obchvat pro nákladní tranzit, abych toho záhy litoval a pokoušel se skloubit kličkování mezi krátery v silnici s otočením a návratem na původní trasu. Další průjezd městem jsem pak dával částečně po paměti, a zčásti podle solidního směrového značení. Pár rad pro řidiče:
- vede-li velkým městem cesta s více pruhy, není moudré jezdit tím úplně pravým - probíhají zde čilé pohyby spojené s parkováním.
- městem se jezdí tak trochu dravě - je potřeba být ve střehu a vhodné je držet tempo s ostatními.
- na výjezdu z Oradey, směrem na Cluj, je nejdřív jeden malý železniční přejezd, kde je potřeba jet krokem, jestli tam nechcete nechat půl auta i s posádkou; za ním pak následuje úsek opravdu velkých děr v silnici, kterým se prakticky nedá vyhnout. I místní tu jezdí pomalu. Ty jámy tam pokudvím byly už předloni na podzim, takže asi ještě nějakou dobu vydrží..
Za Oradeou už to byla klasická cesta Rumunskem - tempo jízdy určují kamiony vepředu, které dojíždíte na otevřené silnici, a kamiony zezadu, které vám funí na záda v dědinách. Situaci občas zpestří nějaká ta Dacie, jejichž řidiči mají poměrně svéráznou představu o bezpečné jízdě - ani při předjíždění nepřekračují povolenou rychlost v daném místě, předjíždějí tedy jen velmi zvolna..

Do Cluje (pro nedělní lidi a Gregora Samsu: Kolozsvár) vtrháváme kolem půl třetí, takže jsme se oproti ohlášenému příjezdu vešli do "undergroundové půlhodinky". Ve městě je celkem husto (snad že je pondělí), ale s ostře narýsovanou čárkou mezi půlkama úspěšně pronikáme do centra a parkujeme vykopávku čtyřkolou u vykopávek antických, z dob, kdy se město jmenovalo Napoca.
Mimochodem, parkování stojí 1,5 lei na hodinu nebo 9 lei na den. Ovšem platí se jen na některých místech, rozmístění automatů, potažmo placených/neplacených míst je pojaté poněkud jazzově. Při parkování v úzkých uličkách je potřeba hlavně hlídat šířku otvoru, který po vás zbyl na průjezd. Uražené zrcátko není nic neobvyklého..

V Aux Anges si podáváme pac s Valentinem (kulturní referent zájezdu, student kunsthistorie nebo čeho) a Raoulem (zásobovací referent, restituent-majitel hospody). Také předáváme pozdravy ze země letargických lidí - karton Zlatopramenů, který jsme s vypětím sil přece jen přivezli. Kromě piva jsme přivezli i album "Nosferatu" od DG 307; cédéčko bylo vraženo do hrací skříňky, a klidně bych hádal, že je tam dodnes - Raoul byl nahrávkou tak unešen, že by ji klidně nechal hrát i v průběhu koncertů.
Není mi zpětně jasné jak, ale nacpali jsme Valentina na přední sedadlo Lady, aby nás navigoval (pomocí posunků a mezinárodních výrazů typu "OK", "no OK") na kolej, kterou nám zaplatil na čtyři noci, za což mu patří dík, jakkoliv šlo oficiálně o pokoj pro dva..
Je asi zbytečné se zmiňovat, že záhy proběhl intenzivní přípravný večírek. Pro zajímavost: tak jako Brno má mnoho hospod v suterénu, v Cluji jsou naopak často v prvních patrech, v adaptovaných bytech pavlačáků. V Aux Anges stojí točené pivo 3,50 lei - jde oficiálně o 0,4 l Heineken, ovšem barmani se s tím potýkají dost svojsky, takže výsledkem je téměřpůllitr s tenkou pěnou. Byli jsme opět jedni z mála, kdo tam točené pivo pil, obvyklejší jsou lahváče - v hospodách za ceny zhruba od 2 do 5 lei, podle podniku a značky.

V úterý nás kromě jiných pozitivních zážitků čekala i návštěva menzy, a musím říct, že tamní menzy jsou možná i lepší než brněnské.
Jak výtvarnice Zuzana, tak impresário Milan se k vernisáži (vlastně hlavní zámince výletu) postavili dost punkově. Zuzana s námi nejela z příčin celkem objektivních, nicméně ani nevěděla, jaké grafiky vlastně do Rumunska vyslala; o nějakém nástřelu prodejních cen ani nemluvě. Situaci příliš nezachránil uvaděč Edudant a moderátor Francimor..

Radim předvedl svou obvyklou sestavu písní, srozumitelných i beze slov, při kterých po něm sličné studentky vrhaly vřelé pohledy, dokud se neobjevili jejich přítulníci. Jestliže Radim hrál k poslechu, pak [che] hráli k tanci, a roztoužené pohledy dívek byly vzaty jejich princi na milost. Závěrečný set Tomášových "pop-songů" pak připomněl publiku, co je to láska..

Středu jsme víceméně proflákali - posílání nactiutrhačných pohlednic, pokusy o domlouvání koncertu DG 307 (v Maďarském divadle jsou vstřícní asi jako v Moravském Krumlově), antikvariát (mapy nemají, analfabeti), internet (wi-fi zdarma je v Cluji např. v menze, nebo v Café Insomnia na Str. Universitatii - kousek nad Piata Unirii).

Ve čtvrtek odpoledne jsme se pokusili spáchat industriální nahrávku v rumunštině. O co šlo: Tomáš měl připravenou "partituru" pro 5 lidí. Nástrojové obsazení: Tomáš - housle, laptop, řev; Radim - akordeon, řev; Valentin - mluvené slovo v rumunštině (mělo to být něco o Bélovi Bartókovi, ale podle Tomáše by klidně mohl i vykládat něco ve smyslu "Jedna dvě tři čtyři pět, Igor snědl kryse jed"); Milan - perkuse a jiný bordel, řev; Ondra - Lada Samara(!).

Naložili jsme ve městě Valentina, který byl s plánem srozuměn dosud jen velmi vágně, a jak se dovídal podrobnosti, začínal být zřetelně nesvůj. Už proto, že nahrávka se měla uskutečnit v opuštěném železničním překladišti na kraji města. Valentin, ač v Cluji bydlí, považuje toto území za něco jako "hic sunt leones", neboť se pohybuje výhradně mezi školou, menzou a intelektuálskými kavárnami. Jak jsme projížděli městem podél tratě šaliny (v celém 300-tisícovém městě je celkem 1 trať), nazvaným začínal jsem Valentina trochu chápat - předměstí Iris, nazvané podle jakési fabriky, je něco mezi obyčejnou vesnicí a cikánským ghettem. Když nás koleje vyvedly ven z města, mezi lomy a ladem ležící pole, začínal jsem váhat i já, ovšem Milan velel nekompromisně vpřed. Nakonec jsme to u tramvajové smyčky uprostřed ničeho přece jenom otočili a vrátili se kousek zpátky, k plynárně. Tam jsme zaparkovali, a vydali se obhlížet nahrávací prostory.

Obhlídka byla úspěšná jen zčásti - nahrávací prostory měly nepopiratelnou atmosféru, opadál se mezi kolejemi páslo stádo ovcí. Torza budov byla ovšem zbavena veškerého vnitřního vybavení, zejména kovového (rozuměj Milanových perkusních nástrojů). Při dalším průzkumu jsme vyděsili cikáně, rozběsnili hlídacího psa, udivili hlídacího pána, a urazili ředitele sousední továrny, který chtěl za průjezd Samarou přes jeho továrnu kontrakt, neboli bakšiš. Čili nahrávání bude bez auta. Vytahali jsme dreky z auta, ve vlezlé zimě a větru je nanosili do nejzabordelenějšího objektu, a ... zase je odnesli zpátky a odjeli pryč. Zapomněli jsme totiž zvukovou kartu, pro nahrávání nezbytnou. Takže celý výlet do fabriky byl svým způsobem zbytečný, no.

Cestou do města jsme se stavili zahřát nákupní horečkou. V hypermarketu, jehož jméno jsem zapomněl, zuřila oslava Valentinova svátku. Milan a Tomáš si to neopomněli fotit a natáčet, čímž si zajistili popularitu u ostrahy, a několik megabytů prakticky zbytečného záznamu. Nákup jsme završili zápisem do "knihy přání a stížností", kam Milan krasopisně zplodil temný výhrůžný dopis na téma "prodávejte 96-procentní líh ve větších lahvích než jen půllitrových, vy zmrdi!". Na lístek poté napsal adresu melancholického písničkáře ze středozápadních Čech, a opustili jsme kvelb.
Při této příležitosti uvedu nástřel cen: víno levnější než u nás, řekněme o třetinu; pivo naopak o třetinu dražší, často v plechu nebo v 2l PET lahvích. Sýry a salámy mi přišly o fous dražší než doma, ovšem dá se tu koupit např. ovčí sýr mnoha druhů a podobné radovánky. Pro kuřáky je velmi výhodné zásobit se v Rumunsku - ceny neplodnosti a rakoviny plic jsou tu oproti Česku asi poloviční (např. karton Marlborek za 56 lei).

Druhý koncert probíhal v zásadě "standartně", pokud je možné toto slovo použít v kontextu s [che]. Vstupné se tentokrát neplatilo (zatímco v úterý činilo 5 lei), plakáty nebyly (pro úterý byla na plakátech Zuzanina "Ponožka pro Milana"), Raoul a Valentin nahnali do publika své přátele. O vzruch se postaral jen Milan svým osobitým podáním písně "Smutný Příběh" v Rumunštině. Nebyli by to ale Milan a Tomáš, kdyby neměli připravenu pointu večera. Během svého sólového hraní se Tomáš usadil na židli před inštrumenty, a po chvilce zmateného pobíhání mu Valentin zajel do vlasů holicím strojkem.Okudlání Tomáše bylo dílem chvíle, po něm se Valentinovi pod ruku vrhl místní guru, umělec a obšourník Breda, a nakonec došlo i na Milana. U něj to ale postřihovačka zabalila, a tak bylo potřeba sehnat nůžky. Modří již vědí, že Milan v tomto mezičase nečekal na židli, naopak se se svou rozestříhanou hlavou vrhl mezi publikum, a když mu byly podány nůžky, vydal se stříhat své zbylé vlasy do nicnetušící vedlejší místnosti, kde pak odstřižky rozdával přítomným intelektuálům, hrníčkám a ožralům.

Po skončení holičských orgií a zvukového běsnění se, ani nevím jak, začali před mikrofonem střídat místní lidé. Vesměs šlo o Maďary, kteří četli nebo přednášeli básně, do toho se přimíchalo ještě vystoupení něčeho co bych odhadoval na tříčlenný kroužek lidových písní a tanců.
Večer skončil jamovačkou a přesunem do bytu bohatého umělce zvaného Barbarossa (Rudovous), v novinách následujících dní vycházely zasvěcené komentáře na základě Milanových mystifikací a městem se jako stíny ploužily Milanem odmrštěné fanynky Radima Babáka, čili, večírek se vydařil..

V pátek, po asi čtyřech hodinách spánku, jsme vyrazili dom. Teda, ono se to hezky píše, ale znamenalo to: vyklidit kolej, sklidit aparát v Aux Anges, probrat Tomáše z komatu, nezapadnout sněhem který zrovna jak na sviňu začal ráno padat, vidět na cestu skrz okno totálně zasviněné bahnem cesty a přestárlými stěrači, a vůbec urazit skoro 800 km do Brna, tentokrát za jeden den. Nakonec to ale klaplo (14 hodin včetně nemnoha přestávek), cestou jsme ztratili pouze šroubek z krytu rozvodového řemene (diagnostikováno až po dvou týdnech), a jednou neplánovaně zastavovali, když se ve vichřici v Maďarsku, při tempu asi 110, rozletěly vrata kufru dokořán (nevypadlo nic a nikdo). Koho by to zajímalo, náklady na auto byly 3500,- (beneli, rovinieta a kanystr okeny), spotřeba v průměru 6,5 litru. Tankovat se vyplatí v Maďarsku a Rumunsku, na Slovensku je teď zbytečně draho.
Výlet byl oficiálně ukončen v noci na sobotu v restauračním zařízení známém jako "Hercny". Tak zas za rok..