výlet veverek na Krym - 2. - 20. 7. 006

Text i fotky ještě budou doplňovány podle ohlasů a podle toho jak se mi budou scházet fotky od dalších lidí (zejm. od Fida). Časem z toho udělám cédéčko, kde bude všechno - fotky, naskenované mapy, atd. Kdo ho bude chtít, dejte vědět a vypálím vám ho taky.

AKTUALIZACE: 7. srpna 006 doplněno hafo fotek od Fida (na Humusu je jich 193, na CDčku jich bude asi 600)
Fotky jsou vesměs v původním rozlišení, každá má asi 750 kB (Fidovy fotky mají kolem 450 kB). Náhledy jsou 10% originálu.

Neděle, 2. 7. 006

Máme po náročném víkendu - Někteří byli u Skákáka, jiní na festivalu pořádaném čuráky u Plzně. Scházíme se po osmé v nádražní hale, vlak má jet někdy před devátou. Lamram nikde. Mobil nebere. Nakonec píšeme Zitě a jedeme bez něj. Cestou do Přerova se opíjíme, a Lamram píše že zaspal a že nás zkusí chytit tágem. V Přerově čekáme asi dvě hodiny (= dvě piva), takže to stíhá, ale je o 1200 lehčí. Přijíždí i Zita, a poznává že naše výhrůžky o alko-turistice měla brát víc vážně. Z další cesty si pamatuju jen zastávku na slovenských hranicích. Celnice spokojila s dvěma pasy, když viděla že ostatní opilci jsou k neprobuzení, pomyslela si něco nehezkého a šla dál..

Pondělí 3. 7. 006

Košice. Přijíždíme ráno. Lamram, Zita a já jdeme chrnět do parku, čilejší Fido, Iva a Melda jdou obhlédnout Košice (a hospody). Po jejich návratu jdeme na autobusák. Nějak jsme se dověděli, že autobus na Užhorod má jet ve dvanáct. Ale "je to ukrajinská firma.." Fajn - někdy kolem druhé dorazila vyžilá Karosa s ukrajinskou značkou, a její šofér prohlásil, že "dnes určitě pojede." Nakonec jel o půl čtvrté, paní která čekala s náma, prohlásila že čeká už od pátku, o víkendu prostě nikdo nejel. Autobusák chtěl 200 Sk za cestu - je to hodně, ale kvůli zdržovačkám na hranicích se dá stihnout jen jedna otočka denně. Kousek před hranicama zastavil autobus (doposud skoro prázdný) v dědině, ke nastoupilo několik dam s igelitkama. Zašly k nám a začaly po nás cosi chtít. Po chvilce dohadování (moja bábuška má rakovinu, já jí vezu maso, u nás je svatba, kdesicosi..) jsme pochopili, že chcou provézt maso (párky, buřty, salámy, ...) za čáru, a každému z nás daly igelitku s 5 kg masa. Slibovaly že nám pak dají peníze - to jsme ani nechtěli, možná tak nějakou tu štangli nebo tak - nicméně v Užhorodě se dámy spěšně vypařily a daly nám kulový. Na čáře jsme strávili něco přes hodinu, nakonec snad jediná věc o kterou se celníci zajímali byly jakési rozložené kartonové krabičky co vezl autobusák. Taky jsme vyplňovali jakési papírky o vstupu do země - půlku si vzali, druhou že si máme nechat v pasportech a odevzdat při návratu - skutečně se tak stalo. Není špatné vyměnit prachy přímo na celnici - paní je tam sice zoufale pomalá, ale kurs byl nejlepší jaký jsme na Ukrajině potkali - 6,36 Hřiven za 1 Euro. Do Užhorodu jsme přijeli někdy po osmé (místního času, tzn. o hodinu víc než u nás). Zašli jsme na vlakáč, že zjistíme jak dál. U kas byly trochu fronty (asi na 10 minut), paní když pochopila, že plocho poněmájem, se sice zatvářila chápavě, ale pořád šíleně drmolila. Po půlhodině dohadování (už mimo kasu) se objevil borec, co prý studoval v Praze, a nakonec nám koupil lístky do Lvova a odtud do Simferopolu, dohromady za 120 Hřiven na hlavu. Poděkovali jsme mu a šli na pivo, do malé "řecké" restaurace mezi autobusákem a vlakáčem. Můžu doporučit, je tam dobře. Kolem jedenácté jel vlak do Lvova - měl tam jet asi 8 hodin, i když je to jen něco přes 200 km. Byl to "plackartnyj" - tzn. když jsme tam vlezli, praštilo do nás vedro, smrad a vedro. Vítejte na Ukrajině. Chodbička na pravé straně prochází jednotlivými "místnostmi" - napravo jsou nad sebou dvě lehátka, nalevo pak čtyři lehátka a stolek. V každé místnosti bylo průměrně 6-8 lidí (na těch 6 lehátek). Mysleli jsme že máme místenky, ale na "našich" místech hnízdila velmi početná cikánská rodina. Průvodčí nám pak vysvětlil že to místenky opravdu nejsou, a že máme urvat místo kde se dá. Nakonec se to plusmínus povedlo, lidi byli vcelku milí, jen to vedro bylo k padnutí. Ale když jsem pak, sedě u stolku, hodil čelo na stolek, vzbudili mě, sundali bágly z jednoho lehátka a že si tam mám jít lehnout. Takže výsledně fajn. Ostatní už taky nějak seděli, leželi nebo jinak hnízdili, takže jsme to nakonec přečkali celkem dobře.

Připravte se taky na to, že bez pasu máte na Ukrajině problém - vlakem se nikam nedostanete, jízdenky se prodávají na jméno na základě předložení pasu. No Velký Bratr tam pořád ještě řádí.

Úterý 4. 7. 006

Přijeli jsme do Lvova. Mně se hned z rána podaří ztropit trapas při hledání domněle ztraceného pasu - nakonec Fido našel pas u mě v žebradle, zatímco jsem vyskakoval z rozjíždějícího se vlaku a tlustá děžurná na mě řvala. Když se holky po mnoha minutách vrátily z toalet, vrhli jsme na ně otrávené ksichty a šli všichni do města. Iva nám chtěla udělat exkurzi po masném trhu, ale nakonec jsme to zvrátili na nákup sýra, chleba, okurek a rajčat (dále už jen "schor"), a návštěvu bifé. Jo a taky jsme myslím koupili pár lahváčů do vlaku.

Vlak do Simferopolu (ca 1500 km, asi 24 hodin) byl mnohem lepší než ten první. Byl to takzvaný "kupěnyj" - v každém kupé jsou čtyři lehátka a stolek (s otvírákem na spodní straně!). Dva batohy se dají dát do vaničky pod spodními lehátky, další dva už jak se dá. Na začátku cesty obchází paní průvodčí vagón (je jedna na jeden vagón, my jsme měli moc hezkou), vybere od lidí lístky a prodává "běljo" - ložní prádlo. Koupili jsme ho, ale stálo každého 6 hřiven. Měli jsme 2 kupé, jedno komplet pro sebe, ve druhém se Zita a Lamram dělili o místo a o vodku s rodinou na dovolené. Pán nás všechny tahal k sobě na vodku (byla dobrá), kterou jsme zajídali kusy kuřete. Prohlašoval že je "byznysmen", zřejmě kšeftuje se vším co mu přijde pod ruku. Měli malou dcerku Jarusku, která se mě nejdřív děsně bála, nevím proč. Když jsme dopili pánovu vodku, Lamram koupil druhou, ale v půlce lahve se pán omluvil, že je s ním "kontrol", přičemž nenápadně ukázal na svou manželku, a odešel k rodině nezlobit. Postupně jsme nějak vytuhávali, nicméně se nám na zastávkách podařilo dokoupit lahváče, nakonec jich byla plná podlaha a v noci nás budilo jejich cinkání.

Středa 5. 7. 006

Kolem poledne přijíždíme do Simferopolu, cestou několikrát zahlédneme moře nebo zátoku. Moc hezké. Krásná paní průvodčí byla poněkud smutná při pohledu na bordel v našem kupé, nakonec se nám ale podařilo jakžtakž po sobě uklidit. V Sinferopolu jdeme hledat hospodu. Zjišťujeme že hospody vypadají poněkud jinak než u nás, nemá příliš smysl řešit, že vypadají trochu jako naše "nonstopy", důležité jsou nápisy "Kafe-Bar" a hlavně "Pivo". Po delším hledání nakonec kotvíme v takové mrňavé hospodě, pivo tam ale mají, tak co. Záchod je na dvorku, ti kdo tam šli hlásí že je turecký a mizerný. Bereme to s nadhledem, ještě netušíme že záchody budou evergreenem našich krymských rozhovorů. Cestou zpátky k nádraží nacházíme internet a píšeme letmé zprávy domů. V internetové kavárně pracuje mladý člověk - jediný koho jsme na Krymu potkali, kdo uměl dobře anglicky. Jinak ještě hrstku lidí, kteří uměli špatně ale přece, a větší množství lidí, kteří znali jen pár frází (např. "fuck you"). Posléze jsme navštívili ještě další 2 bifé, nakoupili schor, a taky jsme koupili 2 uzené ryby. No, nic moc, smrdí vám od toho všechno, a je to takový maglajs. Asi je potřeba umět to kupovat. V podvečer jsme se přesunuli "električkou" (obdoba našich "pantografových" vlaků) do Bachčisaraje. Tam jsme (jako už mnohokrát předtím i potom) odmítali nabídky místních taxikářů a řidičů maršrutek a odešli pěšky asi 3 km do starého města, k chánskému dvorci.

chánský dvorec

Stará Bachčisaraj vypadá asi jako kdyby se Dolní Věstonice několikanásobně zvětšily, a taky zchátraly.

V sedm hodin už bylo u paláce poměrně mrtvo, jen jedna aktivní babka vnutila Lamramovi a Zitě nejdřív jakýsi piroh, a vzápětí i ubytování (za 25 hrv. za hlavu). My ostatní jsme hrdě odmítli, že hned takhle ze začátku to nemáme zapotřebí, a zatímco Lamramovci se šli ubytovat k bábě, my jsme pokračovali dál městem. Podařilo se nám najít úchvatné místo na palouku ve skalách těsně nad městem, s krásným výhledem do všech stran. A k nejbližšímu "magazinu" (=obchod s potravou a chlastem) necelých 10 minut chůze. Po tomto úspěchu jsme se vrátili do města, kde na nás už předtím nějací dobře naladění kořeni mávali ať jdeme k nim do hospody. Hospoda se ukázala být poněkud okázalejší, ceny trochu vyšší, ale bylo tam hezky, sedělo se u takových těch nízkých tureckých stolů, a obsluhu tvořily mladičké Tatarky. Dali jsme pár piv, pokročili k magazínu, kde jsme neodolali a dali ještě zase pár kusů (mezitím kolem nás se smíchem prošly ony Tatarečky z restaurantu, který už dávno zavřel), a šli za tmy spát na skálu, podél plotů s nápisy "zlaja sobaka!"

Čtvrtek 6. 7. 006

Bachčisaraj - staré město rudá vlajka nad Bachčisarajem
rudá vlajka nad Bachčisarajem Bachčisaraj - staré město

Ráno si dáváme sraz u paláce. Vstupné stojí poměrně dost - tuším 9/18 hrv. za studentský/dospělý. Finta 3 ISICy za 6 lidí nevyšla, a tak nestudenti platí plnou. Prohlídka paláce - v podstatě jako u nás někde na zámku, akorát musíte dodržovat směr prohlídky (nevíme proč). Samozřejmě je tu rozdíl - jde o palác tatarský, nebo snad ještě starší, zkrátka jiný než na jaké jsme zvyklí. Slavná Bachčisarajská fontána nás moc neuchvátila. Prostě hezká fontána. Zato Rusové se předháněli v otřesných pózách ve kterých se nechávali fotit u fontány.

zřejmě historická zasedačka Bachčisarajská fontána ve vzácné chvíli, kdy u ní je jen Puškin
Puškin a fontána Plačící fontána
jiná Bachčisarajská fontána
harém harém
nádvoří paláce nádvoří paláce

V parku bylo dokonce možné půjčit si napodobeninu dobových šatů a fotit se v nich. No kýč až vysychaly fontány.

nádvoří paláce a esteticky nevyrovnaná Ruska
v zahradě chánského paláce se našlo místo i pro tank park hřbitov kam byl vstup zakázán - předstírali jsme že nápisu nerozumíme, stejně jako ještě mnohokrát

Od dvorce jsme se vydali za město, kde je funkční mužský klášter a za ním trosky města ve skalách. Klášter byl plný turistů, a byla v něm k vidění pouze bohoslužba. Zvenku ale vypadá zajímavě, je to fakt klášter vytesaný přímo do skály.

Ze skály tam taky vytéká chutná voda. Někteří se v ní bez zábran cachtají, jiní se před skromným napitím křižují. Já jsem tam šel pro vodu několika petkama, a jakási paní se mě pokoušela sprdnout že je to svatá voda a kdesicosi. Nevěděl jsem jak jí odpovědět slušně, tak jsem mlčel a předstíral že se stydím. Ale co dělat když berete vodu pro šest vyprahlých lidí?

pohled od kláštera na protější stranu údolí za ohybem skály je město Čufut-Kale

Skalní město (město na skále, žádný Adršpach) se jmenuje Čufut-Kale, a určitě stojí za návštěvu, i když vlez stojí tuším 6/12 hrv. S tím vstupným do kláštera a do města byly dost zmatky, už si to moc nepamatuju. Pokladní z nás měla prču, když se Fido pokoušel získat slevu na základě Zitiny ISIC-karty. Ze skalního města toho moc nezbylo - prakticky jen cesty, 2 domky a pár ruin, ale je tam hezky a výhled je neuvěřitelný.

plán zbytků města Čufut-Kale
co zbylo z hrdého města jsou tu rozvaliny
američtí turisti schodiště
pohled podél jižního svahu pohled podél jižního svahu
pohled z jižního svahu funkční JZD Čufut-Kale od JZD
ulička bulvár
kaple - možná hrobka
pohled na sever geomorfolog Máčka by měl radost
pohled zpátky k Bachčisaraji veverky u svahu
severní stěna
to se nekácí snímek, ten svah je opravdu takhle šikmo
u východní věže hlavní prospekt z východní věže
jižního svah
hlavní ulice hlavní ulice hlavní ulice
rušný provoz na hlavní třídě
hlavní ulice hlavní ulice
sidžak na jižním svahu

Od skalního města jsme vyrazili dál do kopce, chtěli jsme přejít přes hřeben do dalšího údolí, cestou měly být další skalní města a ještě nějaké jeskyně. Prošli jsme starým lesním hřbitovem (asi muslimským), a vylezli na kopec.

lesní hřbitov nad Bachčisarají

Zjistili jsme kde jsme, naznali že mapa v některých věcech dost zásadně kecá, a zkusili vyrazit směrem k onomu městu.

Bohužel jsme narazili na blbě prostupný porost, tak jsme se radši vrátili na cestu. Cesta se začala nějak blbě stáčet, motoristi kteří nám zastavili se ukázali jako naprosto negramotní ve čtení mapy, no a nakonec jsme došli nad novou část Bachčisaraje, kde jsme to zapíchli na kraji borového lesa.

Pátek 7. 7. 006

Vycházíme z borového lesa na předměstí Bachčisaraje. V mrňavé boudě-magazině kupujeme pivo a schor, po snídani jdeme na autobus, přičemž se titulujeme jmény postav ze seriálu Beverly Hills. Bohužel rychle zapomínáme jak se kdo jmenujeme. Taky nás napadlo říkat místo slova "až" slovo "Aštar" a místo "že" "Šeran". Ale věta "Myslíš Šeran tam bude bifé Aštar tam přijdem?" se nedá vyslovit správně bez velkého soustředění. Autobus jede poměrně záhy, přemisťujeme se směrem k Velkému Kaňonu, do dědiny Sokolinoje. Tam tak dlouho zevlujeme a přemýšlíme nad pivem a další cestou, až si nás všimne skupinka děvčat. Po krátké chvilce zjišťujeme, že jsou to české kreslířky Zesplzně, a že tam jsou na nějakém "táboře". Evidentně je to tábor čistě dívčí, protože holky z nás měly radost sotva jinak vysvětlitelnou - lákaly nás ať s nima večer zapaříme a přespíme u nich v internátní zahradě. Melda se šel s nima podívat kam že to máme večer přijít, a Fido a já jsme zatím přistoupili k plotu, k hromadě bordelu, že vyhodíme písek. Bohužel jsme tím ale velmi pohoršili několik místních, holt jiný kraj, jiný mrav - od té doby už jsme si dávali fest majzla kam budeme chodit za keř. Během čekání na Meldu k nám promlouvala místní střena, jak bojovala ve válce a jak u nich chlapci nemají takové vlasy jako Melda - když jsem sundal klobouk, ulehčeně se usmála. Po nějakém čase jsme vyrazili k internátu, kde jsme si chtěli odložit batohy a jít zatím do Kaňonu. Tam se to ale začalo zadrhávat, zřejmě by ten nocleh na zahradě nebyl taková samozřejmost jak nám holky ze začátku nadšeně líčily. Tak jsme se radši zvedli i s báglama a s výtvarně nadanýma kopretinkama holt večer nepopili.

mešita v Sokolinom

Chvilku po startu z dědiny začalo k našemu nadšení kapat, a když jsme dorazili k Velkému Kaňonu, solidně chcalo. Tak jsme zalezli na krytou terasu od hospody, a začali pařit. Fidovi se podařilo ověřit, že močení venku na Krymu opravdu není moc oblíbené, a to ani když zalezete do lesa ke stromu. Týpek z hospody (takový sporý mafiánek) se za ním okamžitě rozběhl, a hrozně Fida sprdl, stejně jako mě předtím zjebali vesničani. K večeru, když už tolik nechcalo, jsme ještě zkusili, jestli by nás nechali přespat na terase. Mafiánek nám pokynul ať jdeme za ním, zavedl nás na jinou terasu, a tam řekl že zde móžno, ale za prachy (už nevím za kolik). Tak jsme mu poděkovali a šli do lesa rozdělat stany.

Sobota 8. 7. 006

Ráno nás budí jakýsi pán, který k nám vede monolog zhruba ve smyslu: "tak jste tu přenocovali, ale teď už ty stany koukejte sbalit." K našemu menšímu údivu jinak nic nechtěl, tak jsme během chvíle jeho přání splnili. Na dohled od nás byl vstup do Velkého Kaňonu. Zde se, jak je na Ukrajině v chráněných územích zvykem, platí za vstup, tentokrát 6 hrv. Nemůžu se zbavit dojmu, že vybírání vstupného slouží jen jako způsob jak dát pár lidem vydělat - nevšiml jsem si totiž, že by v těchto chráněných územích někdo např. uklízel odpadky (a že jich tam je, Ukrajinci a Rusové jsou v tomhle fakt prasata), nebo tak něco. Aspoň nám ale pán poradil, že u "Vany mladosti" to máme otočit zpátky, dál že neprojdeme kvůli vysokému stavu vody. Cesta začíná strmým stoupáním, na vršku k našemu zděšení kluk prodává čaj a kvas. Cestou dolů k řece začíná pro změnu opět pršet, ale naštěstí jen trošku a ne furt. U řeky jsme se rozhodli jít vodou, a bylo to moc fajn. Jen byl trochu boj proplétat se mezi spoustou turistů.

U Vany mladosti jsme začali máhat nohy, ale nakonec nám to nedalo, a po vzoru ruských mladíků jsme tak zkusili vlézt. No, voda má kolem 5-ti stupňů, takže to byla skutečně bleskovka, tak studenou vodu neměla snad ani Tuřanská sauna. Podruhé už jsme tam nelezli.

Vana Mladosti Vana Mladosti starci u Vany Mladosti Varel Frištenský je náš vzor!

Cesta zpět byla okořeněna dvěma efektními pády do vody (svině šutry klouzaly) - naštěstí bez větších škod, batohy zůstaly suché.

Vrátili jsme se druhou cestou, takže jsme našli i druhou hospodu, která byla o něco lepší než ta první. Co nás ale dost nemile překvapilo - od Velkého Kaňonu na Jaltu autobusy nejezdí. Během úvah, jak vyjedeme na hřeben (25 km serpentinama se nám šlapat nechtělo) jsme odmítli jednoho Transita za stovku, nakonec jsme ale stovku stejně vyplázli. Aspoň to ale bylo stylové, vezly nás dva žigulíky, a řidiči jim pěkně topili pod kotlem, takže projížďka hezká. Vyvezli nás do osady na hřebeni hor (asi 1200 m), která slouží asi hlavně jako odpočivadlo pro řidiče. Chtěli jsme omrknout jakési staré valy, které byly načrtnuty v mapě (slovo "zakresleny" odmítám používat pro nepřesné ukrajinské mapy). Naše první kroky nevedly nikam jinam než do bifé, kde jsme si ovšem tentokrát dali kafe, abychom pak zjistili že za malý koflíček chcou 5 hrv. Jestli to je normální nebo se rozhodli že "bohaté zápaďáky" oškubou, nevím. Každopádně tam měli mrňavé štěně pitbula, které se špičatými zoubky vytrvale sápalo po našich nohavicích a tkaničkách. Vrahounek byl celkem roztomilý, jen jsme doufali že se někde najednou neobjeví jeho máti. U osady byla krásná vyhlídka na husté mraky, pod kterými se zřejmě rozkládala Jalta.

sráz nalevo končí až u moře - zde jsme v 1200 metrech mlha nám pomohla odejít po anglicku

Taky jsme zjistili, že všude kolem je opět jakýsi zakaznik, a tedy "vchid zaboroněno". Rozhodli jsme se nápis ignorovat, a jak přišly mraky vydali jsme se do míst kde jsme tušili lesík. Místo toho jsme narazili na dva vzrostlé psy, naštěstí ale byli přátelští. Zašli jsme i se psy kus od osady, k lesíku - vysokou trávou jsme se prodrali hluboko do něj, a celý zbytek dne mluvili jen šeptem. Větší ze sobák s náma vytvrvale šla i do lesíka, až jsme se báli že večer přivede páníčky kteří nás vyženou.

něco jsme zaslechli - to že jsme paranoidní ještě neznamená že po nás nejdou!

To se nestalo, zato nás dost vytočily zvuky terénní čtyřkolky - nejdřív jsme se báli že na nás někdo fakt jde, ale pak jsme naznali, že se tam nějaké hovado prostě projíždí po zakazniku. A pak že vchid zaboroněno.

Neděle 9. 7. 006

Z lesíka vyrážíme dál od osady, že se projdeme okolím, a hlavně jsme chtěli dojít k nedalekému městečku, které se skládalo z růžových činžáků a velkých bílých kulatých budov - vypadalo to jako observatoře nebo tak něco.

Prošli jsme kolem omšelého statku, kde nás zaskočil naleštěný stříbrný sporťák, který tam působil asi jako UFO. Za statkem opět závora, zase zákaz lovu a vstupu vůbec, rozhodli jsme se ji opět ignorovat a vyrazili do kopce, kde jsme viděli cosi jako zdi. Prošli jsme po svahu, kde bylo cosi jako zbytky lyžařského vleku - třeba tam opravdu kdysi byl. Iva nadávala že se chováme jako hovada, když chodíme kde je "zaboroněno" a ještě šlapeme po kytičkách - ovšem po zkušenostech se způsoby ochrany přírody na Ukrajině jsme s ní neurvale nesouhlasili a pokračovali dál, dávaje pozor na kytičky. Z domnělých zdí se vyklubaly přírodní terénní stupně, a po jednom z nich jsme došli až - k bagru. Stál tam, vyrabovaný, a u něj končil dlouhý výkop, zřejmě pro plynovod nebo tak něco. Vypadalo to jako by se bagr jednou porouchal, tak se na celý plynovod vyflákli a nechali to rozkopané. Z bagru vytáhli všechno co se dalo použít nebo zpeněžit, a nechali ho tam rozpadnout. Na bagru jsme se neopomněli vyfotit, a pokračovali k městečku, které už bylo nedaleko.

Zádrhel ovšem nastal u další cedule "vchid zaboroněno". Tentokrát nešlo o zapovědnik, ale o objekt ministerstva obrany. Naznali jsme že uděláme vyjímku a pro jednou zákaz vstupu dodržíme. Městečko jsme tak bohužel neviděli, ani ty kopule co tam jsou, tak jsme se aspoň vyfotili u té cedule a vyrazili k lanovce.

Jeden z mála zákazů, který jsme uposlechli

Po pár metrech se rozpršelo, a nakonec jsme šli celou cestu k lanovce (asi 5 km) v solidní průtrži. Cestou jsme potkávali ženské v pláštěnkách, které trhaly bylinky, zatímco fotrové rodin čekali v suchu za volanty Žigulíků. U lanovky, nedaleko hory Ai-Petri, vzniklo zajímavé turistické středisko. Je to ulička složená ze samých hospod, před hospodama stříšky, a pod stříškama chlapi s velikýma hrncama, grilama a tak. Když jsme přišli na okraj uličky, strhl se veliký povyk, hospodští začali otvírat poklice hrnců, míchali v borščích, lagmanech a dalších pochutinách, a halasně nás lákali do svých krčem. Za velikého křiku jsme prošli celou uličkou, a zalezli až do té poslední hospody. Ono to asi bylo jedno. Mokří jak myši jsme se tam rozložili, a kromě obligátního piva a jídla, dali jsme si i konvici čaje z místních bylinek (převážně různé bodláky, skalničky a takové potvory) - voněl i chutnal asi jako horská louka.

mokří Čehúni v hospodě
zeptejte se toho medvěda co si zrovna myslí..

Během obžerství přestalo pršet, tak jsme šli na lanovku, že sjedeme dolů k moři (převýšení 1200 m!). Lanovka fungovala i v mizerném počasí, ale ta cena! 20 hřiven za hlavu a ještě 10 za bágl navrch! No, co se dalo dělat, jiný způsob doravy k moři pro nás v podstatě nebyl, tak jsme zaskřípali zubama a zaplatili. Byli jsme trochu nervózní co s náma udělá pohled z lanovky do stovek metrů hloubky, ale všude kolem byly mraky a viděli jsme prd nad sebou i pod sebou.

nezaprší a nezaprší.. vnitřek lanovky
Lanovka má v půlce mezistanici, ve které se přelijí lidi z jedné kabinky do druhé a naopak zeptejte se toho medvěda co si zrovna myslí..

Lanovka nás dovezla do Koreizu, což je lázeňské letovisko. V praxi to vypadá tak, že je tak jedno sanatorium vedle druhého, a většina pláží je buď placených, nebo přímo vyhrazených pro klienty sanatorií. Po chvíli cesty podél břehu jsme ale jednu veřejnou pláž našli, tak jsme tam zakopřili. Konečně moře!

Lamram na mořské paní (panna to nebyla, v náručí držela závazek)

Po vycachtání jsme vyrazili do kopce, do míst kde jsme tušili silnici, že zkusíme zajít za město a přespat tam. Po pár pivech u magazinu jsme ale začali být punkoví, a rozhodli jsme že zajedem do Jalty, a odtud ještě dál k Aluště.

u magazinu

Do Jalty jsme se dostali rychle (i když maršrut nebyl zrovna levný).

Zákaz kouření je v autobuse ilustrován přeškrtnutým listem marihuany. Nebo je to zákaz vstupu Kanaďanům?

Trolejbusy z Jalty do Alušty jezdí z jiného autobusáku než kam jsme přijeli, tak jsme koštli kvas z cisterny (zklamání), podnikli rychlý přesun, a nakonec se nám podařilo chytit trolejbus který jel před devátou na Simferopol.

jaltští bezdomovci Slečna ušlechtilých rysů nám prodala kvas. Nutno říct že kvas nás zdaleka neoslovil jako ta slečna..

Lístek do Alušty stál krásné 4 hřivny (velmi levné), ojetý český trolejbus měl ovšem v kopcovité trati co dělat. Vystoupili jsme ve Vinohradnom, pár kilometrů před Aluštou. Přímo od zastávky vedle cesta směrem k moři, tak jsme to riskli. Kousek od silnice cesta končila bránou (resp. jejím torzem), na které byla cedule "zaboroněno" (opět), a jako bonus informace že areál střeží sobáky. Naznali jsme že za tak děravou bránou už psi snad nebudou, a vydali se po blátivé cestě mezi vinohrady. Po čtvrthodině klouzání, nadávání a stmívání se jsme došli na asfaltku - riskli jsme to dobře. Asfaltka nás dovedla do dědiny kus nad mořem a pod dědinou stál obrovský nedostavěný hotel. Šli jsme kolem hotelu po točité rampě, a žasli. Pod hotelem už bylo moře, letmo jsme omrkli pár plácků a dumali kam se položíme, a najednou se kousek od nás ozval děsný kravál. Ohlédli jsme se, a co nevidíme - diskotéka. To samozřejmě znamenalo i hospodu, takže další plán byl jasný. Hospoda byla vimprovizovaná v čemsi, co snad měly být původně nějaké technické budovy od onoho hotelu, atmosféra jak brus. Koupili jsme lahváče a usedli, a za chvíli za náma hospodský přišel, vzal nás kolem ramen, a začal konverzovat. Když se dověděl že máme stany, tak vybafl, že prostranství před hospodou je jeho kemp, a že chce 5 hřiven za hlavu. Rozhodli jsme se že na něho kašlem, a šli jsme opodál, kde už byl jeden velký stan, a v tichosti se rozložili kousek o něj. Ještě předtím jsme si ale nabrali vodu a očváchli se v kempové umývárce, víceméně se svolením hospodského.

Pondělí 10. 7. 006

Navzdory předpokladům jsme ráno ani nešli prozkoumat hotel, ani nelezli do moře.

výhled na torzo hotelu stanovat se dá přímo u moře

Místo toho jsme vyrazili podél pobřeží k Aluště. Po půl hodině jsme dorazili na kolonádu, která je dlouhá snad 4 km a vede až do centra Alušty. Co jsme dělali v Aluště mi nějak vypadlo, ale myslím že se nespletu když tipnu návštěvu bifé. Rozhodně jsme byli v bifé na autobusáku, kde měli levné a dobré točené pivo. Bohužel když slečna točila poslední (můj) škopek, ozval se povědomý zvuk a došla bečka. Nu což. Ještě jsme s Meldou chtěli jít na trh koupit pohledy, ale poněvadž jsme veverky tak jsme žádné nesehnali, a místo pohledů si koupili zmrzlinu. Autobusem jsme odjeli do Sudaku, s poměrně jasnou vizí kde tam půjdeme spát.

tohle je asi Sudak

Zatímco Zita šla do obchodu nechat se předbíhat, objevili jsme dokonale utajenou hospodu (bez štítů, bez cedulí, prostě nic). Šel jsem Zitě a Lamramovi naproti, a jak jsem fotil panelák, zmerčil mě pár turistů s batohama.

boční ulice v Sudaku v podvečer

Vylezlo z nich že jsou Poláci, a evidentně se chtěli družit, tak jsem je stáhl do hospody. Když ale viděli jakým způsobem si české veverky objednávají pivo a jídlo (zmateně a šíleně dlouho), řekli, že radši půjdou najít místo k noclehu, a rozloučili se. Z hospody jsme vyrazili do míst, kde jsme chtěli přespat. Cesta ná zavedla ke kolonádě, ale tam jsme začali veverkovat, a nakonec jsme se asi půl hodiny táhli staveništěm, zatímco se stmívalo. Za tmy jsme došli na kraj města, a skončili dost provizorně na brdku kousek od silnice, s výhledem na noční Sudak. Otevřeli jsme lahváče a pozorovali ohňostroj nad městem.

Úterý 11. 7. 006

Sudak - mys, moře a městská skládka místo pro stavbu nových penzionů Sudak

Vrátili jsme se k pláži a tam se vyvalili. Za chvíli nás začal otravovat boreček co půjčuje lehátka - zřejmě si je chtěl rozložit tam kde jsme leželi. Odbyli jsme ho že tam nebudeme celý den - je snad ta pláž jeho? Proč nezkusí otravovat někoho jiného? Od pláže jsme šli směrem k mysu, kde jsme původně ctěli spát. A oni tam zase vybírali peníze. Fido se rozhodlo že tam půjdeme z jiné strany, ostatní ale buď měli strach, nebo jako já naznali, že si ten mys můžou strčit do.. příboje. Rozlícený Fido se zahojil pivem, a vyrazili jsme k hradu.

Sudacká pevnost je vyhlášená památka, rozkládá se na skále nad mořem a na louce směrem od moře. Zeď na skále připomíná tu velkou čínskou. Fido a Melda se rozhodli ušetřit za vstupné, a šli do hospody kde nám hlídali batohy - všestranná spokojenost. Na pevnosti bylo opravdu hezky - akorát ti ruští turisti, to je fakt DDR. Sice neřvou, ale je jich hafo, místo hezkých míst a věcí fotí sami sebe tak, že ty místa zakrývají, dělají tam pózy jakoby odkoukané z divadla nebo z módních časopisů.

Sudakskaja kreposť, vzadu silnice na Nový Svět Sudacká pevnost horní věž, kam se oficiálně nesmí
parkoviště pod pevností
domek vlevo býval studna, dnes je to spíš žumpa
město Sudak město Sudak

Největší extrém byl v jedné věži, kde jste se mohli vyfotit na trůnu (asi replika) v královském úboru (směšná napodobenina).

hnus
pobřeží a mys na kterém jsme nespali
v dřevěné ohradě je napodobenina středověké osady, kterou jsem radši nezkoumal strom ověšený bordelem - vysvětlení o kus dál v textu Nový Svět na dohled

Po návštěvě hradu jsme napsali nactiutrhačné pohledy, které jsme rozeslali přátelům a rodinám (známka do ČR asi za 2,50, pohledy přišly některé za týden, některé ještě pořád ne). Od hradu jsme pokračovali pěšky na Nový Svět, což je letovisko a je tam krásný mys.

Černá stavba! cesta na Nový Svět - vlevo se leskne plynovod, který je všude na Krymu povrchový

Na mysu je i docela sympatický botanický park - takže holt opět vstupné, ale zavírají až někdy večer, čili jsme to v pohodě stihli.

Nový Svět Nový Svět
Nový Svět - botanický park Nový Svět - botanický park

Nevýhoda Nového Světa je, že tam mají velmi málo vody - porušil jsem jednu z nejpevnějších zásad a koupil 5l kanystr balené vody. Nerozhodná Iva, která mi pomohla se k tomu donutit, se pak ještě pokusila mě zase zviklat, až jsem ji musel okřiknout. Ale co, když voda není, co se dá dělat. Vytipované místo na spaní (u moře, od silnice ze srázu dolů) se ukázalo jako převýborné, seděli jsme na pláži pili jsme pivo a pozorovali měsíc, který byl jako koláč.

Mimochodem, ten den jsme ušli závratných 15 kilometrů, takže už můžeme tvrdit, že jsme tam i chodili..

Středa 12. 7. 006

Ráno se kousek od nás koupali mladí nudisté - ani jsme nečekali že by v Rusku mohli být. Když přicházeli koupači z města, tak se ovšem vypařili. Poněvadž na pláži nebyl stín, rozhodli jsme se s Fidem a Meldou, že půjdeme kousek napřed. Zbytek přislíbil že přijde za 20 minut, ale přišli za asi 80 minut, tak jsme byli nasraní, poněvadž jsme mohli být dávno v hospodě. Za této situace nehrozilo jít do Sudaku pěšky (v Novém Světě silnice končí), takže jsme to vzali busem, a popili ve velmi příjemném bifé na autobusáku. V půlce výborného piva přišla vyzvědačka Zita, že autobus na Feodosii za chvíli jede. S těžkým srdcem jsme si už nedali další a vyrazili dál. V Šebetovce, kde jsme vystoupili, měli veliké náměstí, na něm veliký prázdný kulturák, údajně v rekonstrukci.

Šebetovka - kulturák Šebetovka - kulturák Šebetovka - pomník zakladatelky kolchozu Šebetovka - hřbitov

Z Šebetovky jsme šli do dědiny Kurortnoje, což kupodivu ani nebylo zas tak příšerné lázeňské středisko, jak jsme se báli.

U Kurortného jako u Pavlova U Kurortného jako u Pavlova

Jakkoliv celý Krym vypadá trochu jako obrovská Pálava, tak cestou do Kurortného byla iluze dokonalá.

Šebetovka - silnice k mořu silnice k moři
Pálava Pálava

Dali jsme pár piv, menší koupanec, a šli spát kousek zpátky nad dědinu, k říčce. Jen Zita byla (právem) trochu nasraná, že jdeme zase za tmy, ačkoliv jsme myslím slibovali opak (nám to nevadilo, ale chtěli jsme jí aspoň jednou udělat radost).

Čtvrtek 13. 7. 006

Při snídani nás překvapil místní pán, který vzrušeně ukazoval na nedaleký sloup elektrického vedení a opakoval "380 volt!". Smysl jeho varování jsme nechápali, Fido se dokonce pochlubil že byl u sloupu v noci i čurat. Pro dnešek jsme měli v plánu přejít přes další zakaznik - Karadag - do městečka Koktebeĺ (na starších mapách uváděn jako Planerskoje). Při nezbytné pivní zastávce u magazinu jsme se dali do řeči mj. s pánem v uniformě s rezavým jezevčíkem. Ten nám oznámil že do parku se vstupuje od "delfinária" (což jsme předpokládali), že se platí (totéž), a že se tam chodí pouze ve skupinkách s průvodcem. To bylo nečekané, nakonec jsme se i s uniformovaným strážcem parku shodli, že nejlepší bude zajít k delfináriu a tam si to vyjasníme.

cestou k delfináriu

U delfinária nám všechno potvrdili, navrch ještě přidali, že je možné jít i přes poledne, ale bohužel že nemůžeme přejít až do Koktebeĺu, ledaže bychom na to utvořili dost velkou skupinku. Podvolili jsme se, protože jsme si mohli nechat v muzeu bágly, a na Karadag jsme byli docela zvědaví. Zaplatili jsme 20(!) hřiven nahlavu, a chvíli počkali než si skupinka mládežníků co měla jít s námi prohlédne muzeum. Průvodce byl zdravě i inteligentně vypadající čtyřicátník v maskáčích, něco mezi rybářem, vojákem a skautem. Před vstupem do zakazniku nás důkladně poučil co smíme a nesmíme - pro Čechy navyklé určitým zásadám nic nového, snad jen zas to neodbíhání z cesty za účelem toalety. Nemá smysl dlouze popisovat Karadag slovy - snad jen že dvacka byla tentokrát dobrá investice, průvodce vedl na každé zastávce poměrně dlouhý a obsažný výklad. Moc jsme z toho neměli, nechtělo se nám soustředit na ruštinu, ale snaha se cení. Omladina v naší tlupě byl snad nějaký geologický kroužek, vypadali docela zaujatě, měli dokonce i geo-kladívka. Vedla je starší učitělnica, která výklad průvodcův ještě doplňovala, a působivým způsobem seřvala dvojici zhovadilých Rusů, kteří kolem nás prozevlovali a dávali tak velmi špatný příklad jejím svěřencům, a nám špatný obrázek o Rusech. Prohlídka zabrala několik hodin, nakonec jsme ještě byli rádi že nemáme bágly s sebou.

Karadag Karadag

Na jednom vršku jsme se vyfotili jako správní Češi s Tatrankama a Indulonou, a smutně pohlédli na Koktebeĺ, který byl tak blízko, a přesto jsme tam nemohli jít přímo.

Průvodce správně odhadl, jakou měli všichni po několika hodinách žízeň, a před koncem nás ještě zavedl k malému pramínku s chutnou vodou. Takže Karadag doporučuju, sice se platí hodně, ale je to jedno z mála míst kde za ty love dostanete i nějakou protislužbu. Po aktivně stráveném dni jsme se přesunuli busíkem do Koktebeĺu, kde jsme udělali trapas (nezaviněný) v jazz-baru na kolonádě, poté se prdli u stánku (seděli jsme tam do tmy a mazali se zvenku i zevnitř), pak se ještě zbořili v hospodě na pláži, a spát jsme šli na pláž, přímo u té hospody. Jediná nevýhoda - pláž byla děsně mělká, namlátil jsem si ve vodě nohy.

Karadag z druhé strany - z Koktebelu

Pátek 14. 7. až Neděle 16. 7. 006 (trochu mi to splynulo)

Přejíždíme autobusem do Feodosie. Nacházíme malou hospodu ve dvoře, kde sedí dva ožralí Ukrajinci. Mladší (asi 40) začne být děsně aktivní, se všema si dává páku (se mnou dvakrát, protože zapomněl že už mě vydrtil předtím), a hovoří a mluví. Když se dozví, že chceme i najít internet, rozhodne se že nám ho půjde ukázat. Jdu s ním já a Zita, zbytek čeká v hospodě. První kroky "průvodce" vedou k mému údivu do banky, chvíli se tam dohadujeme s lidma aniž bych věděl o čem. Posléze se ukázalo, že ten dobrý člověk si myslel že chceme telefonovat domů, tak jsem mu to vysvětlil názorněji, a pochopil. Nakonec jsme to společnýma silama našli - on se ptal na cestu, a já jsem rozluštil nápis "internet", který byl v jemu neznámé latince. Po pravdě, myslím že sám bych to našel rychleji, ale ten člověk má body za pozitivní přístup. Po pivech přebírá iniciativu Zita, a jdeme projít kostely a podobné věci.

Leninů je na Ukrajině stále jako u nás estébáků na stranických kandidátkách. Zde jeden (Lenin, ne estébák) před Feodosským nádražím
Feodosia
arménský kostel

Postupně se rozhodujeme jít spát na konec města, na mys u moře. Kromě toho jsme nedaleko autobusáku objevili pivnici-skanzen, ve které se za 30 let změnily snad leda ceny. Pracovně jsme ji nazvali "Pod košatým kaštanem" a byli tam ještě několikrát. Dokonce jsme tam i žrali raky (nejlepší jsou klepítka). Cestou na mys jsme prošli rybářskou osadou, a chtěli zakopřit přímo u vody. Za chvilku přišel jakýsi chlap s baterkou (časem se ukázalo že je to taky turista se stanem), a že tam ať nespíme nebo nás to vyplaví a ještě na nás budou padat kameny. Zavedl nás na "větrnou hůrku" s výhledem na moře, doufám teď že jsme mu aspoň poděkovali.

Celou sobotu jsme strávili ve Feodosii, rozdělili jsme se - dámy se mořily, korsovaly a prohlížely město, pánové šli do pevnosti a do hospod.

kostelík pod mysem na mysu jsou zbytky jakéhosi lágru - prý to byla základna pohraničníků rybářská osada pod mysem

Bohužel pánové se rozrhli i mezi sebou, a zrovna v té chvíli oslovilo Lamrama (který vypadal jako echt západní turista) krajně podezřelé individuum. A že jestli nechceme koupit marihuanu. Lamram se nenechal přesvědčit že to není dobrý nápad, po asi půlhodině průtahů nám tři mladíci ukazovali jaké mají hezké nožíky (o chvíli předtím předstírali že jsou policajti v civilu), ale nakonec jsme vyvázli každý s jednou fackou a se zpožděním. Jako bonus jsme dostali informaci, že tady nejsme na Ukrajině, ale na Krymu, takže si na ně, na Rusy, máme dávat bacha, nebo tak cosi. No když večer přišly holky na mys s půlhodinovým zpožděním, byli jsme dost nervózní, a v této nervozitě jsem vykecal že jsme sami přišli pozdě, i když ne o tolik. Každopádně jsme naznali, že přinejmenším ve velkých městech se radši moc rozdělovat nebudeme.

V neděli jsme šli nejdřív do malé hospody, která nás předtím nadchla svým jídlem. Bohužel než jsme dostali jídlo ke stolu, objevil se tam náš oblíbený "prodejce nožů" z předchozího dne, pochopitelně ne sám. Snažil se tvářit jakože všechno dobré a kdesi cosi, nakonec jsem mu tu ruku podal, aby dal pokoj. Pořád se tam ale poflakoval po okolí a v taxíku, tak jsme udělali úhybný manévr s autobusem ke zmatení nepřítele. Bohužel jsme tím trochu zmátli i sebe, a místo na autobusák dojeli na kraj města, naštěstí aspoň na ten správný. Dali jsme se do stopování autobusů, v neustálé paranoie ze šedých Volh (to byl ten taxík). Šedá volha se naštěstí už neukázala, tak jsme odrazili do Starého Krymu.

Na pivu ve Starém Krymu. Kolem toho psa se místní báli projít do obchodu..

Starý Krym je přívětivá vesnice s 20 tisíci přívětivými obyvateli (jak nás zpravil místní tělocvikář, se kterým jsme lehce popili u magazinu). V lesích nad Starým Krymem je starý Arménský klášter - tělocvikář (z opilosti nebo z nadšení) nás tam zavedl, dokonce Ivě vzal batoh, řka že to je špatný batoh, že dělával horského průvodce a s tímhle že by nechodil.

s tělocvikářem

Cestou nás poučoval o lecčems, nejzajímavější byly ověšené stromy. Totiž, na Ukrajině občas potkáte strom ověšený kusy sáčků, papírky atd. Mysleli jsme, že jde o zhovadilý způsob nakládání s odpadem, ale jde o místa kde se něco špatného stalo (něco jako u nás máme boží muka a smírčí kříže), a kolemjdoucí že zde na větve uvazují něco, co mají zrovna po ruce a lze to uvázat. Tak jsme přispěli kusem hajzlpapíru a došli ke klášteru. Spolu s další malou skupinkou ruskojazyčných turistů se nás ujal seriozně působící starý pán - průvodce. Zřejmě šlo o fundovaného historika částečně na odpočinku, výklad pojímal tak poctivě a obsáhle, že nejdřív ani nevěděl jak začít. Poslouchali jsme ho jen na půl ucha (výklad prokládal i různými úvahami o různých cestách a odnožích křesťanství, kromě Zity nic moc pro nás). Dověděli jsme se taky, že v klášteře byl (nebo je?) nějaký zvláštní technický zázrak s rozvodem či získáváním vody. Moc jsme to nechápali, ale posléze jsme se přesvědčili že vodu tam mají opravdu znamenitou.

Po prohlídce se nás chopil Serjoža - mladý kluk, trochu mnich, trochu notorik, hlavně údržbář, milý člověk. Ukázal nám kde můžeme postavit stany, zavedl mě ke studánce (fakt možná nejlepší voda co jsem pil), a naznačil že se máme chovat kulturně. Rádi jsme ho poslechli, začali na ohništi vařit jídlo a čaj, a během večera Serjoža znova přišel na pokec. Pohostili jsme ho aspoň čajem a cigárama - chlast jsme tentokrát neměli, což je dobře, poněvadž Serjoža byl totálně na sračky. Ještě jsme mu pak šli s Fidem svítit na cestu do domečku, ztratil totiž svou zažigalku se světlem, a taky sotva šel. Serjoža nás pozval dovnitř a začal pátrat po lahvi vodky, přičemž vždycky po minutě se musel rozpomínat co vlastně hledá. Přesně jak jsme čekali (a doufali), vodku nenašel, tak mi aspoň jako dárek vnutil šíleně kýčovitý malý šátek, a rozloučili jsme se.

Pondělí 17. 7. 006

Serjoža (už střízlivý, nechápu jak) mě vzbudil před šestou - nejdřív jsem myslel že si chce vyměňovat adresy, tak jsem vytál papír. On ho vzal a odešel, no usnout už se mi nepovedlo. Když jsme pak vařili čaj, Serjoža přišel zas a znova něco chtěl, nakonec jsme pochopili že znova papír, ale k čemu, to nechápeme dodnes. Při loučení Lamram vtiskl Serjožovi krabku cigaret, které mu zjevně moc chutnaly, a šli jsme do "vsi" na autobus. Přejeli jsme nedaleko - do Topolovky, k dalšímu klášteru, tentokrát ženskému a funkčnímu.

funkční obchod v Topolovce

Tam už to nebyla zdaleka taková idylka, hrozny turistů v autokarech atd. Zvláštností pro holky je povinnost mít "usedlé" šaty, které lze zapůjčit na zálohu u vstupu do areálu - hlavně Iva vypadala jak jézéďačka.

Nevěda co si počít, šli jsme s davem (nebo ho spíš předběhli), a došli do lesa ke kapličce, kde byl "svatý pramen". No hnus - je to něco jako zázračný pramen v Lourdech. Jedno z nařízení zní, že máte přistupovat k vodě mj. "v bázni boží", nevím ale jak se to slučuje se zpoplatněním "koupele". Mimochodem, ta koupel - jsou to dva "bazénky" s vodou snad po kolena, spíš po kotníky - mužský a ženský. Ženský navazuje na mužský, čili ženské se myjí ve vodě po chlapech, a všichni věří že jim to vyléčí neduhy. Myslím že v hromadné lázni spíš chytnou vyrážku.

Při prohlídce areálu jsme s Meldou narazili na hřbitov, kde byl pohřben i pán jménem Kalašnikov. Při návratu jsme zjistili že za šátek (součást dámského úboru) se záloha nevrací, takže holky měly další věc co si dovezou domů.

Sešli jsme do hospody, dali nějaké jídlo (já jsem měl hovězí vývar i s kostí a morkem) a pivo, a šli chrnět vedle "gotické katedrály" (= nad zbytky JZD).

nad Topolovkou

Úterý 18. 7. 006

Noc se mi moc nevydařila - zmokl jsem (poněvadž jsem podcenil déšť, přecenil celtu a byl líný stěhovat se k Lamramům do stanu), a co hůř, přišla na mě sračka (poprvé za celou dobu) a ještě jsem zjistil že mám asi teplotu. Ale naštěstí už jsme stejně měli jet dom, tak co. Došli jsme na autobusovou zastávku a začali stopovat. Autobusů jezdilo málo a všechny plné, tak jsme tak tak zevlovali u silnice, a najednou zastavila bez naší snahy bílá Volha. Pán čile vyskočil z vozu, a ptal se kolik máme peněz. Opáčili jsme že němnogo, a hlavně že nás je šest. Znovu se zeptal kolik že máme lovů, s Fidem zároveň jsme řekli že máme stovku, ale že nás je fakt šest, a ještě s báglama. Pán převzal iniciativu, přeběhl ke kufru, a řekl "davaj!". Tak jsme se rozhodli že mu dáme šanci a začali nakládat bágly, jen na Ivu jsme museli nevybíravě štěknout abychom překonali její silnou nedůvěru v možnosti ruského automobilu. Rusové jsou ovšem podobní kouzelníci jako Češi, takže víko kufru a batohy byly "zajištěny" třemi gumicuky, a hotovo. Fido, coby nejtlustší, šel dopředu, a nás pět se naskládalo dozadu (baby na klín). Docela to šlo, Volha je opravdu hodně široká, na délku už to není taková sláva ale taky to jde. Po pár minutách jsme se přestali bát o laxně zajištěné batohy - velká výhoda Volhy je totiž odpružení, i na Krymských cestách se toliko mírně pohupovala, no parádní loď. Za hodinku jsme byli v Simferopolu, už to bylo tak akorát, další hodinu u bychom asi přece jenom zvládali těžko. Pán se ještě zastavil na skok doma - že prý tam něco potřebuje, máme podezření že to byla jen záminka aby nás ukázal ženě a dcerce, ale co. Pak nás zavezl až přímo na nádraží a pořál nám šťatnou cestu. Napadlo nás že jsme měli říct 50 místo stovky, asi by nás taky vzal, ale koneckonců autobus by chtěl taky kolem stovky (pokud by vůbec jel), a nejeli bysme Volhou. Šli jsme koupit lístky na vlak, pokladní si tentokrát nechala naše jména do azbuky rovnou přepsat. Průser málem nastal, když nám dala jen pět lístků - na protesty, že chceme ještě jeden, reagovala že už náme nemůže doprodat ještě jeden kus, tak jsme jí mávali před očima lístkama že "my platili šesť, a u nas tolko pjať biljétov!". Podívala se do své tiskárny a naznala, že tam jeden lístek nechala, a dala nám ho. Vzhledem k jejímu chování máme trochu podezření že to udělala schválně, ale kdo ví. Zbytek odpoledne jsme strávili v hospodách, a sháněním vodky, cigaret a proviantu vůbec, na dovoz domů.

Na nádraží jsme narazili na tři brňáky, kteří jeli s náma až do Michaloviec, nicméně byli pak v jiném vagóně, tak jsme se skoro nevídali. Sami jsme byli ve vlaku dost rozstrkaní - v jednom kupé Fido, já a dva mladí domorodci - oba Igorové. Melda byl sám s nějakou rodinou která se ho bála, Iva sama ani nevím s kým, a Lamramovci spolu, ale až ve vedlejším vagóně. Běljo jsme si tentokrát nekupovali - stálo 10 hrv. Průvodčí se zatvářila jako učitelka češtiny, a jeden z Igorů jí to bůhvíproč vysvětloval tím, že jsme Češi. Ve vlaku se stalo přesně to co si myslíte - popili jsme s Igorama, Fido s nima dokonce hrál šachy. Jen si stěžoval, že než vždycky promyslel tah, měl před sebou láhev s vínem, navíc v ožralosti ani neviděl na figurky.

Středa 19. 7. 006

Igor nás prý budil už v šest, ale to jsem nezaznamenal. Vzbudil jsem se v sedm a šel na záchod. Při návratu mi nešlo otevřít dveře kupé (jdou vždycky ztuha), navíc jsem znejistěl jestli vůbec lezu do prázdného, tak jsem se na to vyprdl a koukal na chodbičce z okna. O půl osmé vylezl Igor (jeden, druhý už v noci vystoupil), a prý ať jdu pít pivo. Chviličku jsem se vymlouval, ale pak jsem podlehl a šli jsme za průvodkyní. Ten alibista jí řekl že je mi blbě (což nebyla pravda) a že potřebuju pivo - průvodkyně opět nasadila ten hrozný výraz, a podala mi pivo řka "Na, Andrej, leči sa." Ještě že už ji snad nepotkám. Asi za hodinu udělal Fido tu chybu, že se na chvilku probudil, poněvadž Igor už ho znova usnout nenechal. Kdesi splašil dvě strašně přeuzené a přesolené ryby, a pak nám je všem svérázně nutil: "Proč nepiješ pivo?! Proč nejíš rybu?! Jez rybu! Pij pivo!" V průběhu dne jsme nakonec stejně odpadli, a víceméně polehávali nebo spali až do Užhorodu - jen ve Lvově jsme vylezli koupit něco na zub, a mávali z okna na Igora, který přestupoval do jiného vlaku. Jo a Melda se přestěhoval k nám, protože z jeho kupé (už volného) ho vypudil starší pán, jehož žena prý nastupovala ve Stryji a chtěli být spolu v jenom kupé, ne každý zvlášť. Melda mu prd rozuměl a myslel že ho pán prostě chce vyhodit, ale pak se všechno vyřešilo k všeobecné spokojenosti a porozumění.

Čtvrtek 20. 7. 006

O půl páté ráno přijíždíme do Užhorodu. Autobus do Košic jede někdy v osm, stojí 37 hřiven na hlavu. Lamramovci a já si lístek nekupujeme, že zkusíme zaplatit přímo autobusákovi v Sk. Nakonec jsme mu platili až v Košicích, a to obvyklých 200 Sk. Naposledy zažíváme turecké toalety (na autobusáku v Užhorodě jsou fakt drsné, ještě že je to naposled), a vyrážíme na západ. Na celnici se to vleče, několikrát odevzdáváme pasy a zase je dostáváme zpět. Pak jdeme ještě na proclení. Na každý karton cigaret co vezete, si za 20 Sk (nebo 5 hrv nebo 1 euro či dolar) musíte koupit formulář, vyplnit ho správně a odevzdat ho celníkovi. Celník se ještě zeptá co máte v báglu - na mou odpověď "třítýdenní bordel, špinavé hadry a tak, chcete to vidět" odpověděl že móžu ísť - klidně bych ještě něco provezl, a mimochodem, na chlast se neptal vůbec nikdo. Pravda, Slováky a hlavně Ukrajince prohledávali trošku líp, ale asi hlavně proto že měli kabele a igelitky. Celkem jsme byli na celnici snad 2 hodiny. Pak už bez problémů do Košic (mimochodem, byl to turistický Ikarus). V Košicích jsme nesehnali lahváče, tak jsem koupil aspoň plechovku Májky a láhev kofoly. Pak už jel rychlík na Žilinu, ve kterém jsme s Meldou skoro celou cestu stáli u okna a čučeli do kraje. V Žilině jsme s nevolí zjistili že návazný vlak na Lideč se nekoná, a že jsme měli radši jet až do Púchova. Tak jsme jeli do Púchova osobákem, a v Půchově sitihli v hospodě pivo a malinovku. Sice jsme už neměli dost Sk, ale paní hospodská nám vzala i české, v poměru 1:1. I tak to byla únosná cena. Celý den se přistihuju, že jak se blížíme dom, tak je mi fyzicky čím dál líp. Z Púchova jede pantograf do Horní Lidče (obrovská euforie při vjezdu na Valašsko, pivo a výborná fazulovka v hospodě v Lidči). Cestou dál se dovídáme že z Přerova jede na Brno večer prd, a že musíme vylézt ve Valmezu. Učiníme tak, a jedeme courákem do Hulína. Z Hulína pak dokonce na Břeclav - byli jsme připravení zběsile se pohádat s průvodčím kdyby mu vadilo že nejedeme podle lístku přes Přerov, případně nasadit kalibr nejtěžší - vyzout se. Pak ale přišla slečna s velkými copy a odzbrojujícím výrazem, a najednou jsme nevěděli co bude. Opravdu si všimla, že jedeme nějak divně, ale když jsme jí začali popisovat dosavadní odyseu, řekla ž je to v pohodě, ale pokud přijde revizor (?), tak že ona za nic nemůže. V Břeclavi stíháme ještě další pivo - chtěli jsme i polévku, ale v 11 večer už se tam opravdu nevaří. A nemají tam ani záchod (!). V Břeclavi nás ještě rozběsní zpoždění vlaku, který s náma půl hodiny stojí na peróně, zřejmě čekal na porouchaný vlak od Vídně - potíž je, že udávané zpoždění našeho vlaku bylo 15 minut, a všichni ajznboňáci zalezli aniž by cokoliv řekli. Ale pak jsme se konečně hli a závratnou prudkostí se přihnali do Brna, a v pátek v 1 ráno už seděli u Sucháča..

něco praktických rad a informací o Krymu

mapy - mizerné. Měli jsme topografickou 1:100000, a byla to bída. Je tam spousta omylů, snad i záměrných dezinformací atd. Jako o něco lepší se jeví 1:50000 topografická, kterou jsme ale koupili až těsně před odjezdem domů. Tam jsou dokonce vyznačené nějaké turistické stezky apod. Otázka je jak moc pravdivě..

hospody - na Krymu značené nápisem "Kafe-Bar". Pivo v polovině případů jen v lahvích. Pokud mají točené, je občas i levnější než v lahvích. Ceny piva od 1,70 (nejlevnější lahvová desítka v obchodě) do 5,00 (v hospodě na pláži). Samozřejmě jsou i mnohem dražší piva, ale o těch ani nemá cenu mluvit. Pět hřiven je strop, nad tím už je to lichva. Dobrá alternativa je kupovat lahváče v "magazině" a vypít je před obchodem. Je to levnější, a obchody jsou tam všude, a kupodivu otevřené denně až do večera..

pivo - nejčastěji jedenáctka nebo dvanáctka. Je dobré, skoro jako u nás, trochu aromatické. Desítky nejsou nic moc, asi jako u nás osmičky. Žigulské - to není značka ale druh piva. Dělá se z jiné, lepší odrůdy ječmene. Přišlo mi že opravdu je o chlup lepší než obyčejné, ale mohla to být sugesce. Každopádně doporučuju..

kvas - nápoj, jehož popularita i cena je na Ukrajině srovnatelná s pivem. Dělá se to z chleba, těžko říct jak přesně - navzdory názvu v tom zřejmě není alkohol, nebo jen zanedbatelné množství. Nám to vesměs nechutnalo a drželi jsme se piva. Pokud to chcete ochutnat, prý je nejlepší koupit kvas přímo na ulici z cisterny, lahvovaný že nestojí za moc.

peníze - začátkem července bylo za 1 euro asi 6,35 hřivny, tzn. hřivna vycházela asi na 4,60 Kč. Hřivnu u nás nekoupíte, je potřeba koupit eura nebo dolary (asi konstantní kurs 5 hrv za dolar), a na Ukrajině za to koupit hřivny. 1 hřivna je 100 kopějek, hlavně Rusové rádi říkají hřivně rubl.

záchody a tak - mizérie a paradox. Převážně turecké záchody (a to i v Užhorodě), často vypadají hrozně, papír často není, voda většinou je. Zejména hajzly u autobusáků (neřku-li u obyčejných zastávek apod.) jsou děsné. Naproti tomu, když jsme si ze zvyku stoupli ke křoví/ke stromu/k plotu/k zídce, jak jsme zvyklí u nás že je to tolerováno, tak tam to teda tolerováno není.

jídlo - vesměs dobré, jen básníkům může vadit všudypřítomný kopr. V jídelním lístku najdete obvykle pěrvyje bluda a vtoroje (neb drugoje?) bluda. Je tím myšlen první a druhý chod, tedy polévky x pevné jídla. Podle mě nejbezpečnější z teplých jídel je boršč (v podstatě poctivá zelňačka), komu chutná, tak má prakticky jistotu že se dobře nají kdekoliv a neposere se. Chutné jsou i pelmeně (nudle plněné masem), a samozřejmě šašlik (špíz mnoha podob). Jídel je mnoho, doufám že tuto pasáž někdo z kolegů doplní. Jinak ceny jsou nízké, ovšem porce mrňavé, takže výsledně plusmínus jako u nás.

komáři - u moře skoro nejsou, ve vnitrozemí je jich ale hafo, zvlášť v lesích a u řek. Pokud vím, tak tam žádná malárie neřádí, takže budete "jenom" šíleně požraní

lidi - na Krymu je asi 50% Rusů, 35% Ukrajinců a zbytek jsou hlavně Tataři (čísla jsou velm hrubá, každý tvrdí něco jiného). Krym je dokonce i autonomní republika s vlastní samosprávou, a Rusové by nejradši patřili k velkému Rusku. Drtivá většina lidí je poměrně hluboce věřící, na otázku jakého jste vyznání je nejjednodušší zalhat že jste katolíci - přesně tohle chtějí slyšet, a vysvětlovat jim co je to ateismus (nebo třeba jiná víra než křesťanství či islám) by bylo na dlouhé lokte. Se "Slovanskou pohostinností" to není nijak žhavé, na druhou stranu jsme se skoro nesetkali s nějakou averzí vůči nám jako cizincům.

vlaky - velmi levné - vychází na nějakých 10 kopějek na kilometr, snad ještě míň. Všechny mají společný neduh - nelze otvírat okna, pokud ano, tak jenom na škvírku a stejně je brzo někdo zavře. Jezdí dost pomalu (u rychlíků průměrná cestovní rychlost asi 50 km/h) ale zato na minutu přesně. Lístky jsou na jméno a prodávají se pouze po předložení pasportu.

autobusy, maršruty - cena řádově 25 kopějek na kilometr (čili asi jako u nás), přičemž se zdá, že větší autobusy (nebo možná spíš delší trasy) jsou levnější, resp. delší trasy jsou levnější. Nemá většinou smysl kupovat lístky u pokladen, někdy dokonce ani ptát se kdy něco pojede. Když koupíte lístek u řidiče (v drtivé většině to je možné), máte slušnou šanci že to bude levnější. Platí se jak kdy, někdy předem, někdy až při vystupování. Je možné mávat na jedoucí autobusy - autobusák pokud nazná, že se mu tam vejdete, tak vám zastaví a vezme vás. Pokud nezastaví, je to buď zájezd, nebo má plno.

trolejbusy - taková trochu rarita. Na Krymu mají prý nejdelší trolejbusovou trať na světě. Je to trasa Simferopol-Alušta-Jalta. Jeli jsme z Jalty do Alušty (40 km), lístek stál 4 hřivny, a jelo to sice pomalu ale jistě. Doporučuju zkusit, do Simferopolu pak jede vyloženě přes hhory, to musí být krása..

autostop - zažili jsme pouze placený (bylo nás moc) - 70 kilometrů ve Volze nás stálo 100 hřiven (za 6 lidí), přičemž ten chlap tam stejně jel - jako autostop); 25 kilometrů z údolí na hřeben taky celkem za 100 hřiven (2 žigulíky, jeli tam extra kvůli nám - jako taxi)

pitná voda - z vody z hospod jsme raději jen vařili. Přírodní voda - v lesích ve vnitrozemí Krymu je pramenů celkem dost, a voda je mnohdy vynikající. Při pobřeží je to ale dost bída, voda není často ani k natočení v hospodách, pokud je pramen, tak často silně mineralizovaný a nedobrý

internet - jen ve velkých městech jsou internetové kavárny, a ani tam jich není mnoho. Internet je tam ovšem velice levný (např. hřivna za čtvrthodinu v Simferopolu), a taky tam zřejmě nejlíp mluví anglicky

benzin - stojí kolem 4 hřiven, nafta taky tak. Čili levný..

cigarety - jsou za pusu, krabička stojí 70 kopějet (hnusné bezfiltráky), 1,30 hrv. je za slušné místní cigarety, krabičky zvučných jmen obvykle nepřesáhnou 4 hřivny. Oficiálně smíte přivézt do EU z Ukrajiny 1 karton na osobu.

vodka - výrazně lepší než česká, východňári to fakt umí dělat. Normální slušná vodka stojí kolem 15 hrv za butylku. Oficiálně se smí přivézt do EU 1 litr kořalek; ve Vyšném Nemeckém se nás ale na chlast vůbec neptali..

slovníček

(platí pro ruštinu, kterou používali Krymští Ukrajinci a Rusové. Může se výrazně lišit, tak jako u nás máme různá nářečí i na malém území)

česko-ruský aneb co budete chtít znát až pojedete na Ukrajinu:

lahvové pivo = pivo v butylke
točené pivo = rozlivnoje pivo
studené pivo (lahváč z ledničky) = cholodnoje pivo
pramen vody = radnik, istočnik
zmrzlina, ledňáček = moroženoje
zapalovač = zažigalka
karton cigaret = blok sigaret
vlak = pojezd
jízdenka = biljét
obchod s potravinama = magazin
hospoda = restorant, kafe-bar
otevřeno/zavřeno = otkryto/zakryto
autobus = avtobus (případně ještě "maršrut")
nádraží resp. autobusové nádraží = vokzal, avtovokzal
pohlednice = otkrytka
hodina = čas
den = ?děň? - no nějak tak
dnes ráno = sivodňa útrom
rok = god
týden = něděla
čísla jsou velice podobné slovenštině, jen jedna výrazná výjimka: 40 = sórok, 41 = sorok adin, atd.

rusko-český anebo co byste asi taky měli znát

zaboroněno, zaprešeno = zakázáno - velmi často užívané pojmy, neznám rozdíl mezi nimi, i když asi je
zakaznik, zapovědnik = chráněné území, rezervace - území kam je obvykle zakázán nebo omezen vstup
móžno, němóžno = to jde/to nejde
u meňa jesť = mám (snad proto měl Marx takový úspěch v Rusku, když tam ani neznají pojem "mít")
zlaja sobaka = zlý pes
ostorožno! = pozor!
milicija = policajti
žiljo = ubytování (budou vám ho nabízet často a usilovně)
doroga = cesta, silnice
kanatnaja doroga = lanovka

Rozhodně doporučuju naučit se aspoň velká písmena azbuky. S latinkou si tam rozhodně nevystačíte, a je naivní domnívat se že Ukrajinci latinku umí. Co jsem viděl, tak ji většinou hláskovali jako když prvňáčci máma má maso. Ukrajinci mají trošku odlišnou variantu azbuky, ale liší se jen v detailech - méně znalý si jich možná ani nevšimne, znalejší záhy pochopí.

na závěr mapa Krymu - červená čára značí přesuny autem, busem, vlakem, zelená pěší pochody, žluté stany označují místa noclehu. Pozor, mapa má 1,75 MB!