Paříž? Ano, ale jenom občas..

KDY: 8. - 18. listopadu 007

KDO: Pavel (pilot a majitel vznášedla), Ondra (navigátor), Milan (výjezdní doložka)

PROČ: proč ne..

Prostě, poněvadž Milan zná Matthieuho, a Matthieu bydlí v Paříži, bylo nutné Paříž navštívit. Takže jsme osedlali Pavlovo velké kulaté štěstí a vyrazili.

Čtvrtek, 8. 11. 007

Za svítání vyjíždíme s Pavlem z Brna. Místo Milana vezeme do Prahy dvě veliké bedny keramiky a jeden malý balíček. Tyto směňujeme v Praze u Pepy Jindráka za Milana. Není to dobrý obchod. Milan předešlého dne absolvoval vernisáž a tah po putykách s nejmenovanou umělkyní, a je to na něm VELMI poznat. Vyhlídkovou jízdou po Praze (Milan se musí ještě sbalit) nabíráme tři hodiny zpoždění, a v Globusu bereme plnou - v benzinu i v pivech. Při odjezdu z Prahy jsou tedy na palubě Twinga tři lidé (+ opice jednoho z nich), grafika od zmiňované umělkyně rozměrů ca 1,5 krát 3 metry, 48 piv pro francouzské hostitele a dalších pár podružností. Někdy v noci (myslím že mohlo být kolem desáté) přijíždíme do Tübingenu. Tübingen je město ve Württembersku, kde žije asi 40 tisíc lidí a asi 40 tisíc studentů. A taky Manuela, která nás ve svém suterénním bytě nechá složit hlavy. Před městem se Milan ujímá funkce navigátora. Po čtvrthodině vyhlídkového kličkování tmavým městem je Milan opět převelen na post klíčového pasažéra (díky němu budeme ubytováni), u benzinky kupujeme mapu města za 5€ a během 5 minut jsme na místě. Máme za sebou asi 550 km (počítáno z Prahy)

Pátek 9. 11. 007

Tübingen je překvapivě hezké město, kde se nechodí na červenou. Některé kopce jsou tu tak strmé, že když byste si položili lahváč na střechu auta, převrhne se (myslím ten lahváč, auta nejspíš ne..). Městem křižuje starší pán na bicyklu, který cosi vzrušeně vykřikuje. Nerozuměl jsem mu, ale myslím že si nepochvaloval jak máme dnes hezky..

Po poledni už byl opravdu čas vyrazit dál. Sebevědomě jsme zvolili cestu kratší - přes Schwarzwald, což jsou hory zvící kolem 1000 metrů; na voze byly letní pneumatiky. První sníh se objevil asi v 600 metrech. Ve Freudenstadtu (asi 800 m n. m., 20 cm sněhu) jsme vyměkli a otočili to dolů do údolí na Gaggenau a Rastatt. Tato cesta vede malebnými městečky, údolím řeky Murg mezi strmými svahy, na kterých se pěstuje víno. Nebýt to tak blbá zajížďka, dalo by se to považovat za příjemný výlet.

Když za Rastattem dosahujeme Rýna, slunce již slintá na obzor. Francie je sice již na dohled, ale je tu malý problém..

Most za chvíli nacházíme, a vnikáme do Francie. Poněvadž podrobný německý autoatlas ještě chvíli lze používat, vyrážíme na Paříž po klikatých bočních cestách ..

.. abychom toho velmi záhy litovali. Jezdit podle francouzského značení silnic opravdu není známka punku. Když zjišťujeme, že za dvě hodiny jsme od hranic ujeli sotva 100 km, shodujeme se že punk je jinde a držíme se hlavních tras. Dálnicím se vyhýbáme, z obavy před placením poměrně drahého mýta.
Zhruba kolem půl jedenácté shledáváme, že na zbytek beneli v nádrži asi do Paříže nedojedeme. A taky, že Milan dopil poslední pivo, na které ze své pozice dosáhl. Obě tyto zprávy nás dost skličují - benzinky mají ve Francii otevřeno jen do 22. hodiny, a v kufru, kam Milan (zatím) nedosáhl, zbývá odhadem 8 piv (srovnej se začátkem článku). Je tedy nutno najít nonstop pumpu a přinutit Milana aby už nepil pivo. Ani jedno není tak snadné jak se to může jevit. Nonstop pumpy se objevují tak jednou za 50 km, a Milan stále skuhrá, že mu hrozí vystřízlivění. Na Milana jakžtakž zabírá pohrůžka fyzickým násilím, bohužel se totéž nedá říct o platebním automatu u pumpy. Pavlova karta je kdovíproč odmítnuta; Milanova karta je přijata, ale je prázdná (čímž vychází najevo, že Milan vyrazil na 10 dnů do Francie s celkem 1200 korunami). U druhé pumpy zkoušíme spíš ze zoufalství automaty u vedlejších stojanů, jeden z nich se naštěstí chytá.

Sobota 10. 11. 007

Paříž se ohlašuje 100 kilometrů předem svým světelným znečištěním oblohy - docela působivé. Matthieu bydlí v centru, poblíž St. Germain - nacházíme to snadno, horší je to s parkováním; nakonec se daří i to. V půl třetí ráno stojíme ve dveřích Matthieuho "bytu". Předáváme grafiku a piva (nakonec jich Milanovu ofenzivu přežilo 9), a překvapeně koukáme do komůrky 2,5 krát 4 metry. A to jsme původně měli jet čtyři. Matthieu ovládá situaci, předává nám klíč a bere kramle do bytu své přítelkyně, která bydlí několik zastávek metra odtud. Byteček nám nechává na týden napospas..

Kohoutek stihl oběhnout smetiště určitě mnohem víc než sedmkrát, ale nakonec jsme se ještě dopoledne vyhrabali z pelechu. První objev: z hajzlu je výhled na střechy Paříže! Ale dost nechutností, je čas na bulváry. Budeme drsní - budeme chodit pěšky jak to jen bude možné. A budeme pít víno jak to jen bude možné. Dnes míříme na Montmartre..

Večer jsme skončili u Karolíny - Matthieuho přítelkyně. Mladí Francouzi nevysedávají po hospodách tak jako Češi - je to příliš drahé. Paří tedy cider po bytech.
Neděle 11. 11. 007
Nákupní horečka. Jdeme na metro, abychom po půlhodině úsilí nakoupili "carnet" - sadu 10 lístků. Metrem jedeme na konečnou, na tržiště Clignancourt. Podle přemoudřelého průvodce jde o největší tržiště v Evropě. Dlouhou dobu se potácíme obdobou tržnice na Malé Americe, přičemž nám nejde do hlavy, co můžou dělat Pařížané s tolika opasky. Početná mafie podezřelých obchodníčků typu "z ruky do ruky" totiž (kromě obligátních pidi-eifelovek) kšeftuje téměř výhradně s řemeny. Ve chvíli, kdy ztrácíme orientaci ve změti stánků, dostáváme se konečně k tomu co jsme hledali - blešák. Ale fakt velký blešák. Taky jsme v něm strávili několik hodin, hlavně Milan se co chvíli někde zasekl, aby si důkladně prohlédl všemožnou veteš, a nakonec stejně nic nekoupil. Tímto se omlouváme všem co jsme jim slíbili nějaké věcné dary - bylo tam tolik krásných věcí, že nebylo v lidských silách vybrat jich několik a zbytek tam nechat..
Dost bylo kroužení kolem hmotných statků, z ruchu tržiště jdeme na místo poněkud odlišného charakteru - Montmarterský hřbitov. Cestou jsme u stánků se zeleninou svědky něčeho mezi úklidem stánku a vyřizováním účtů zelinářských mafií. Pochopitelně úzkostlivě dbáme na přísun červených krvinek, takže první naše kroky na hřbitově vedou k odlehlé zídce..
Jako správní kýčaři jdeme ještě znovu k Sacré Coeur. Cestou si definitivně připouštím potupnou skutečnost, že v tomto městě pořád beznadějně bloudím - nemít mapu tak jsme v p... aříži. Ani v průběhu dalších dní jsem se nijak zvlášť nechytil, takže jsem byl jak v tom vtipu o cigánpvi v New Yorku..
Pod Sacré Coeur nás odchytávají Senegalci se svými náramky - Pavel a já se vehementně bráníme, ovšem Milan je tak zblbnul že mu tu šňůrku nakonec nechali zadarmo..
Energii na daleký pochod k doupěti nabíráme na výdechu z metra pod Červeným Mlýnem (laskavý čtenář nechť si zapřekládá..)
Pondělí 12. 11. 007
Je pondělí, čas placeného parkování. Usedáme do Twinga a vezeme je někam za město, kde se platit nemusí a parkovat může. Cestou míjíme kopii Petřínské rozhledny a dopřáváme Pavlovi vychutnat si za volantem pravou pařížskou zácpu pod Vítězným Obloukem. Místo k odložení vozu nacházíme až na okraji Suresnes - nějakých 10 km od Vítězného Oblouku. Nasnadě je přesun autobusem do La Défense; to je čtvrť pyšných kancelářských mrakodrapů, ve které se architektovi tají dech, urbanista je na rozpacích a na chodce tu fučí..
Na prostorném schodišti se zrovna hemžili filmaři; podle vnějších znaků usuzujeme na reklamu na mobilní telefony
Přes Bouloňský lesík a několik lahví se dostáváme zpátky k Eiffelovce. Při zjištění, že na vstup do útrob se čeká řádově hodina, odkládáme návštěvu na neurčito, a zdokonalujeme se v zevlování po bulvárech..
Úterý 13. 11. 007
Versailles. Milana necháváme napospas velkoměstu (nebo spíš velkoměsto napospas Milanovi), a jedeme se podívat do Mekky našich babiček, co milují filmy o Angelice.
Vzhledem k frontě u branky jsme pohrdli neodolatelnou možností navštívit chaloupku strýčka Ludvíka Slunečného, vzali jsme to rovnou skrz východ do záhumenku. Takový Lednicko-Valtický areál v "trochu" rozmáchlejším duchu..
Milanovy snímky (best of):
Středa 14. 11. 007
Louvre. Stejně jako předchozího dne, pohrdl Milan svodům zkostnatělé historie památek, a šel se věnovat žhavé současnosti. Louvre je muzeum, o kterém se říká, že by se tu dal strávit týden. Někdo snad, ale nám stačil zhruba půlden, mimo jiné proto, že celé horní patro a několik dalších expozic bylo tou dobou uzavřeno. Tudíž mě Pavel nemusel odvlekávat od výtvarného umění 18. a 19. století, na které jsem se těšil možná nejvíc. Celkově byla otevřená snad jen půlka Louvru, trochu zklamání. Jinak vstupné pro studenta stálo 9 euro, to jen tak pro představu..
Fotky Milana (nemilosrdný výběr):
S Milanem jsme měli sraz před Louvrem u jisté sochy. Seděli jsme tam už víc než půl lahve (=časový údaj), Milana nikde, a najednou se z protějšího kouta rozlehlého a lidnatého nádvoří ozvalo: "Šulííín!! Chcáát!! Sračkaa!!" Milan se dostavil. Podle svých slov měl za sebou návštěvu muzea moderního umění a asi dvě lahve "vína" značky "Plastique Fantastique" (pravděpodobně velmi střízlivý odhad). Nu což - zakoupili jsme něco vína, snížili Milanův náskok, a odebrali se na cípek městského ostrova srovnat krok, přičemž jsme neopomněli mávat a zpívat okoloplujícím španělským turistům, kterým průvodkyně breptala o horké francouzské krvi..
Čtvrtek 15. 11. 007
Až někdy nebudete v Paříži vědět co dělat, běžte do Centre Pompidou. I kulturní nedouk a kunstanalfabet se tam zabaví klidně celý den, a co teprve znalec jako já, že ano. Ale vážně, jsou tam krásné věci a je jich tam mnoho. Vstup stojí studenty 8 euro, lidi možná víc..
Špička české literatury se v Paříži 20. let scházela v kavárně u Magotů, tudíž i pro nás byla návštěva povinná. Udělali jsme tam solidní tržbu - 15 euro. Pihou na kráse tohoto obřího mejdanu je, že za ty love jsme tam měli dohromady 2 expressa a jeden čtvrtlitr (!) piva.
Tímto tedy vyhlašujeme konkurz na mecenáše. Podmínky jsou jednoduché: 1) mít peníze, 2) dát nám je. Děkujeme za účast v konkurzu a vítězům předem blahopřejeme. Prémií za vítězství v konkurzu je možnost zaplatit nám pařbu v kavárně Slavia..
Pátek 16. 11. 007
Pozorný čtenář asi už tuší, kde jsme dosud nebyli..
První patro
Druhé patro - až sem se dá dostat pěšky, za 3,10 éček. Teď jsme, pokud se nemýlím, přibližně ve výšce věže petřínské. Dál jsme už nepokračovali, bo to stojí jednak další peníze, a pravděpodobně bychom se nahoře neodvážili opustit výtah..
Milan jako obvykle turistickými atraktivitami pohrdl..
A protože už se chystám na odjezd do Rumunska (zase), tento čím dál stručnější záznam uzavírám..