puXpedice do Rumunských hor - Šurean a Retezat, 19. - 28. srpen 005

S mladou "cestouvkou" jménem puX jsme se vydali na východ. Zde je jakýsi pokus o ilustrovaný cestopis..

První den jsme byli vyloženě holidejoví. Do zásoby jsme se umyli v Pešťských termálních kúpelích a nezapomněli jsme ani na to odkud pocházíme. Nepříjemná byla jen ztráta jednoho člena posádky hned u Lanžhota. Ten nešťastný člověk si vzal prošlý pas a musel sklopit uši směrem zpět na Brno..

Další den jsme úspěšně zdolali hranice Evropského molochu s divočinou, a pošmourné ráno nás zastihlo v poněkud zašlém městě zvaném Deva. Tady nás práskl do očí velmi velký počet psů a jim podobných oblud, které se potulovaly v ulicích a v okolí města. Na starobylém hradě, kam jsme funíc vylezli, jeden vlčák dokonce bědně hynul. Nechali jsme ho raději napospas blechám a Otovi Sekeráčkovi (bizarní všudypřítomná postavička, vymyšlená Romanem, zvláštní kombinace Shreka a Highlandera) a sešli zpátky do města, kde jsme nemohli nezkusit kvalitu lahváčů. Nebyly nic moc..

Z Devy jsme se přesunuli do Hunedoary. Hunedoara je správní centrum s hradem Matyáše Korvína, a jak název města napovídá, nacházíme se v oblasti s Maďarskou menšinou/většinou. Okolí města je pak poseto zaniklými fabrikami, ze kterých bylo rozkradeno vše co se rozkrást dalo. Ten hrad vypadá jako vystřižený z Německé pohádky. Pod hradem se nalézá důležitý záchytný bod - hospoda s točeným pivem. Pivo bylo výborné, ale točí se do čtyřdecovek. To nám nezabránilo v založení "týmu B". Tým B se vyznačoval pouze jedinou věcí - chlastal kdy se dalo..

Po nasátí industriální atmosféry zalité několika škopky jsme vyrazili na místo noclehu, staré Dácké hradiště Costesti. V dědině pod hradiskem se zrovna cosi mohutně slavilo za hlučného doprovodu kýčovitých Rumunských Vlachovek. Raději jsme tedy vyšplhali na kopec a mohutně slavili za hlučného doprovodu kytary. Ráno se některým zdálo, že mají moc energie, tak si nejdřív seběhli louku nad dědinou, a dva nezmaři ji pro jistotu nakonec ještě zkouleli.

Přesun autobusem byl po mizerné cestě o málo rychlejší než pěšky, ale byl. Po něm jsme konečně vyrazili do prdele. Teda chci říct do divočiny. Batohy jsme nechali u dobrých lidí v údolí, a šli se podívat na další hradisko jménem Sarmizegetusa. Toto hradisko je typické velkým množstvím obětních kamenů, studentkou archeologie a nezapamatovatelným názvem. Dům dobrých lidí nám připomínal boudy našich hor dejme tomu před válkou - uvidíme za 50 let..

V osadě Gradistea může člověk i dnes narazit na cikánskou boudu jako z předměstí Mexico city, opodál které září letní sídlo jakéhosi zámožného Bukurešťana. Po těchto narážkách jsme vykoupili místní kiosek o všechen chleba i lahváče, a spokojeně vyrazili do kopců..

Představte si, že cestou do školy každý den musíte zdolat převýšení kolem 500 metrů. To byste se na to kurva mohli vysrat co? Utěšit vás může, že škola vypadá jako ze Slovenské znělky k Večerníčku. Starý pan "školník" se k tomu příliš nevyjadřoval, za to ale během chvilky stáhl půl krabky Startek a dožadoval se dalších, zatímco jeho paní (klasická babka), čile pracovala kolem domku. Patriarchát v praxi..

Z Prihodiste je to uz jenom kousek lesem na Poianu Umului. V létě tam na salaši bydlí bača s několika ženskýma, jednou malou vnučkou a úchvatně klenutým nosem. Zatímco pro nás, městské děti, zabíjel a kuchal ovci, malá Karkulka propadla kouzlu fotografování a za kopcem ve vřesovištích pramenily potůčky. Někteří perverzní členové výpravy neodolali a věnovali se hrátkám s ještě teplým srdcem ovčím. Ovce bohužel moc nevyšla - Mario s Romem se sekli v odhadu a nechali sundat kotel s masem moc brzo, takže bylo tuhé a blbě se jedlo. Nakonec nám ráno ještě tak třetina zbyla (kotel jsme zavěsili na strom proti psům), a z toho pak Mario dostal pozoruhodnou výslužku do pet-lahve. Neúspěch s ovcí jsme si částečně vynahradili výborným ovčím sýrem..

Koho snad zaráží název fotografií, vězte že Alun je ta malá osada pod hradiskem Piatra Rosie (Červený Kameň). Při pohledu kolem není div že se u nás Rumunští Valaši usadili právě v kopcích nad Bečvou. Někteří se místo pohledů do hor a do nebes raději zavrtávali do země, hledajíce střepy. Dokonce i něco našli, hlavně ale pomohli kopec zase o něco snížit..

V Alunu jsme se po pár dnech zase jednou trochu umyli - ve vodě asi 15-stupňové, možná ještě míň. Ale bylo to super. Pak jsme zase spláchli čistotu novou dávkou bahna a potu při výstupu do krasu kolem samoty Albii. Tam by se člověku chtělo snad i umřít. Fakt tam bylo krásně. Jen voda z pramene měla barvu nápadně podobnou mé toulací košili. V noci přišla prověrka stanů v podobě deště. Pokud vím, tak nikdo ve stanu výrazně nezmokl, takže malina. Děkujeme, Sporťáku..

Krásným krasem a spoustou bahna (nezaprší a nezaprší..) skončilo pro nás putování vlídným Šureanem. Po pivu v Pui (paráda, za 12 tisíc lei, a výborné) a obědě v Hategu (zklamání - ceny jako u nás, porce jídla a kvalita obsluhy asi tak poloviční, pivo jen lahvové) jsme se nechali dovézt na Cabanu Carnic, a odtud jsme ještě museli vylézt asi 500 m na Cabanu Pietrele. Tam každý zaplatil za vstup do národního parku Retezatského (Fido píše, že se při vstupu kdysi dostávala mapka - teď už akorát titěrný lísteček, škoda) a postavili jsme stany "v kempu". Abych nezapomněl, v Hategu nám přibyla posila - rumunsky hovořící slečna Lucie, celá krásná a mladá, jak už to v mládí chodí..

Následoval docela náročný výstup Pietrelským údolím směrem k jezeru Bucura, přes 750 metrů převýšení. U jezera Pietrele jsme za velkým kamenem žasli při pohledu na zde bivakujícího pasáka krav, zabaleného do haldy igelitů. Kousek nad jezerem Bucura se mezi kameny válel poctivý sníh, a všude foukal silný a chladný vítr, ve kterém jsme vzpomínali na teplý a suchý rakouský föhn. Ale pak ráno, když vylezlo slunko, no ty krávo Járo, to byla idyla..

Když už jsme byli tak vysoko (kolem 2000 metrů), nemohli jsme samozřejmě opomenout Peleagu - nejvyšší vrrful Retezatu s 2508,8 metry nadmořskými. Velkým překvápkem jsou vzdálenosti. Při pohledu kolem by člověk řekl, že tam k té hoře či k onomu jezeru je to co by lahváčem dohodil, a ono se tam leze několik hodin. Tak bacha na to..

V západní části Retezatu mají zvláštní vědeckou rezervaci, které říkají Gemenele, a kam se smrtelník nedostane. Jelikož nejsme bytosti nadpozemské, taky jsme tam nebyli. Cestou kolem si člověk připadá jako v Krkonoších - slatiny, louky, sem tam bouda. Jen ty mrakodrapy naštěstí chybí. Po sestupu do lesa - normálně 1500 m převýšení ty vole, ještě dneska mi achilovka vrže jak dveře od cely - jsme potkali tlupu Čehúnů, co šli to stejné nahoru (ani jsem jim nezáviděl), pak několik křesťanských aktivistů (překvapení největší), a nakonec jsme dorazili k autobusu do osady Gura Zlata. Tam jsme si dali Zubra (autobusáci byli výtečně vybavení na cestu), a mohli jen konstatovat: NA POKRAJI SMRTI HLADEM, NA POKRAJI SMRTI MRAZEM, NA POKRAJI SMRTI VYSÍLENÍM, ALE STÁLO TO ZA TO!! Poslední dva snímky jsou z poslední zastávky v Györu, což je krásné město ve kterém ovšem každou neděli chcípne pes.