NĚMECKO, DÁNSKO, NORSKO, ŠVÉDSKO, NĚMECKO, NOVÝ BOR

červenec, srpen 2008

Na jaře jsme byli osloveni Blankou a Dráčkem, jestli nechceme přisednout do jejich letitého naftového korábu, a vyrazit do Skandinávie. Jelikož já jsem ochoten jet kamkoliv, zvlášť pokud u toho budu moct řídit, a Martinka dodnes něžně vzpomíná na svůj půlroční "studijní" pobyt ve Švédsku, bylo za chvíli jasno..
Jelikož na přípravu jsme měli víc než čtvrt roku, odjížděli jsme samozřejmě ve spěchu, zmatku, a jen s matným povědomím kam vlastně jet. Jediný pevný bod bylo datum odjezdu trajektu Hanstholm - Kristiansand. Jezdí tam firma Masterferries/Fjordlines, a s cenou 85 éček za auto a tři lidi je bohužel suverénně nejlevnější. Lístky se objednávají přes internet, ceny jsou u této firmy plovoucí, podle poptávky a předstihu - s týdenním předstihem to vycházelo nějak od 60 do 130 euro, přičemž za zpáteční lístek už se de facto neplatí.

První den jsme se spokojili s přesunem z Brňova přes Mechov na území kmene Pšovanů. Dnes se tomu místu říká Dubá, je tam bývalý kostel, a někde v místech nad oltářem má byt kamarád Krokodil, který nás poctil přístřeším. Dubá sama o sobě je klidné městečko, kde autobus do Prahy počká i na opozdilce, utíkajícího z nádražní hospody se džbánkem, kde můžete vypít své pivo na zahrádce i po zavíračce a obsluha vás cestou domů jen požádá, abyste jim pak sklenice nechali na podlaze zahrádky vedle popelnice a složili slunečník..

Další den jsme hodlali přejet celé Německo - aby nám to netrvalo příliš dlouho, vyrazili jsme pro jistotu až kolem poledne, kdy se už aspoň Blanka zbavila kocoviny ze včerejších Gambrihnusů. V Hřensku jsme nabrali plnou, a v Drážďanech vystřídali řidiče - od té chvíle už jsem zpoza volantu nevylezl, zatímco Blanka se s chutí a nesporným fortelem pustila do navigace. Vzadu Martinka s Dráčkem se věnovali okolní krajině a lahvím s hodnotnými lihovinami, které jsme vezli pro případné směnné obhody. Nutno dodat, že navzdory zkazkám o směnném kurzu "litr domácí slivovice za zánovní goretexky" nám nikdo podobnou směnu nenabízel a své dva litry meruňky a litr slivovice jsme museli s krutým sebezapřením zkrmit sami.
V Drážďanech na semaforu naše auto zaujalo vedlejedoucího řidiče tak, že zapomněl na zelenou odjet. Berlínu jsme se "vyhnuli" - dálniční okruh kolem města sice znamená zajížďku asi 50 km navíc, ale ušetříte si půlden až den času, co trvá průjezd městem. Za Berlínem jsme poprvé poznali krásy německých dálničních odpočivadel - je zde záchod a tekoucí voda, ale na takovou pitomou fotobuňku, která vám místo vody furt pouští mýdlo, a utvrzuje mě tak v úvahách o přetechnizovanosti některých regionů této sluneční soustavy.
Zhruba kolem desáté večerní jsme dorazili k moři - konkrétně do vesničky Schobüll na severu Německa. Zaparkovali jsme u bočního vchodu do velkého kempu, vedle informačních tabulí o zdejších chráněném pobřeží, a ustlali si dva v autě, dva pod širákem vedle auta. Kupodivu to nikoho nepopudilo - taky dobře..

Ráno jsme poněkud korigovali původní úvahy o koupání v moři - bylo to tam spíš na holínky než na plavky. Příjemným překvapením byla sprcha na konci asi 50-metrového mola, ze které tekla sladká voda z vodovodu - snad aby potápěči mohli omýt bahno z neoprenů..
Následoval přesun do Dánska, kde na silnicích platí 80-ka - zvykalo se na to překvapivě snadno. První, úplně náhodnou zastávku jsme udělali v městečku Ribe, založeném před mnoha staletími Hanáky, kteří v nesouhlasu s Husovými reformami českého pravopisu emigrovali do lingvisticky tolerantnějších zemí. Zde bych rád poznamenal, že celý tento text byl psán na přenosném pičítači - proto jsem se vyignoroval na hledání specifických severských znaků jako je např. "takové to přeškrtnuté ´ó´" a podobně. Věřím že laskaví čtenáři mi to odpustí, zlí mohou přestat surfovat v práci, neprudit a makat..

Měli jsme v úmyslu skončit ten den někde v okolí městečka Sondervig, kde dánští i jiní výtvarníci každoročně stavějí sochy z písku, aby tím symbolizovali pomíjivost lidského snažení, nebo snad pevnost mravních ideálů v zemích Evropského společenství. Při pobřeží jsou všude krásné terénní útvary, vyfoukané z písku mořskými větry, dále mnoho karavanů, rekreačních obydlí a zákazů stanování. Hodili jsme tedy lehkou koupačku (moře mělké a i docela teplé), zvenku okoukli oplocenou a drahou přehlídku pomíjivých skulptur a pokračovali na sever. Skončili jsme na malé kamenité plážce, vybavené lesíkem a zákazovou cedulkou, o jejíž existenci jsme předstírali nevědět..

No a protože byla ráno středa, byl čas na přesun do Hanstholmu, odkud jezdí lodičky do země Norů. Po přístavu jsme chvilku pobíhali - pro některé z nás to byla první zkušenost s trajektem, a nebyli jsme si úplně jistí, jestli jsme doma tu proceduru objednávání, placení a tištění lístku na loď pochopili správně. V budkách check-inu se pohyboval jen jeden pán - po deseti minutách, co furt někam telefonoval, jsme mu s tázavými pohledy předložili náš lístek, načež dobrý muž s úsměvem pravil že je pouhým elektrikářem, a svou dodávkou odjel. Ovšem za chvíli dorazila děvčátka s logy lodní společnosti, posadila se do budek, a bylo to vyřízené s prstem v nose..

Kristiansand je prý velmi krásné město - nemůžeme to potvrdit ani popřít, bo silnice z přístavu nás téměř okamžitě vyplivla na výpadovku z města. Dojeli jsme tak k přímořskému letovisku Mandal - nejprve jsme to zkoušeli v sympatickém malém kempu při silnici do údolí Mandalen, tam nám ale řekli "jďy domu! je pllno!", takže to vyhrál velký kemp za městem, v borovém lese přímo za pláží. Stál, jestli si dobře vzpomínám, 280 NOK, plus tuším 5 nebo 10 korun na hlavu za 5-minutovou sprchu. Toho časového limitu jsme se děsili, ale ono to ve skutečnosti jde, navíc po vypršení času pořád teče ze sprchy aspoň studená voda.
Mandal je městečko velmi pěkné, plné Norů na dovolené, kteří neustále testují jak umí pít. Neumí. Celé město bylo na sračky vyloženě devastujícím způsobem. Na náměstí, kde se konala jakási obdoba "lidových slavností", hrála místní obdoba toho, čemu u nás říkáme "špatná estrádní kapela", a v pauzách mezi hity se náměstíčko ponořile do podivného hluku, jako když vedle vás přistane tisícihlavé hejno hladových racků. Po chvilce nám došlo, že ten zvuk jsou hovořící lidé - zvláštní zážitek. Při tichém večírku na městské pláži s lahvemi křepického vína a malým majákem za zády jsme uslyšely hlasy - jako asi pět mladých mírně opilých lidí. Ve skutečnosti šlo o dvě postarší a úplně namleté Norky, které se k nám družně přidaly, pomohly nám s vínem (o kterém se mylně domnívaly že je velmi těžké a hutné), a bohužel se po mě a Drakovi taky pokoušely sápat a lákaly nás "na drink" do svého bungalovu. Naštěstí je to nebavilo příliš dlouho, zejména Martinka už zvažovala vhodnou formu fyzického násilí a přiměřené zbraně..
Druhý den jsme s Drakem prošli město a nakoukli do obchodů, zatímco děvčata makala na rakovině kůže. Pokud jde o ceny, jsou tak zhruba stejné jako u nás. Totiž, stejné cifry, ovšem v korunách norských (toho času byl kurz kolem 2,90 v náš neprospěch). Naštěstí jsme s tímto počítali, a kromě zmíněných kořalek jsme jako správní čeští turisti vezli i spoustu práškových polévek, lovečáků, oplatků a podobných radostí. Stačilo nám tedy kupovat zeleninu, sýr a chleba (jehož kvalita je mimochodem dost proměnlivá a nevyzpytatelná stejně jako cena). A samozřejmě teda nějaké to pivo, že ano..

Po nákupní horečce jsme vyrazili dál podél pobřeží směrem k Bergenu. Cestou se projíždí několika tunely - a nejde o prostorné a prosvětlené "sály", jaké máme třeba v Brně, ale spíš o úzké tmavé jeskyně s oběma jízdními směry v jedné štole, navíc jejich délka se počítá často i na kilometry. Ze začátku jsem tam byl dost nervózní, ale časem jsem si zvykl. Mimochodem, za některé tunely se platí - v tomto případě to bylo 25 NOK. Objížďka nemá z finančního ani časového hlediska cenu, to jen tak pro úplnost.
Protože jsme byli vykoupaní i vymoření, netoužili jsme tentokrát po kempu. Nakonec jsme zahnuli naslepo na silnici 42, do údolí Gyadalen. Po pár kilometrech jsme narazili na nádherný historický most, a u něj nakonec přespali. Auto u silnice, stan na druhé straně řeky, na kraji nevyužívaného lomu - nevýhodou byla přítomnost starých kravinců a dost mušek, ale to místo za to podle mě stálo.

Stavanger. Za vjezd do města se platí mýto 10 korun. Už ani nevím jestli jsme to platili a jak. Štatlování zde bylo nakonec dost ve fofru - jednak nás tlačila jedna hodina, kterou jsme zaplatili za parkování na nábřeží, druhak jsme po chvíli ztratili Dráčka. Pokoušeli jsme se vyměnit peníze, ale to v Norsku funguje dost jinak než jsme zvyklí. Pouliční směnárny neexistují, peníze se mění pouze v bankách, a to třeba s poplatkem 75 NOK. Takže je dobré mít s sebou nějakou kartu do blankomatu, nejlépe víc než jednu.

Cestou ze Stavangeru na Bergen je nejdříve potřeba projet dva tunely pod mořem. Kupodivu se za ně neplatí, ačkoliv mýtnice tam postavená je - možná časem. Byfjordský tunel vede pod dvěma průlivy a jedním ostrůvkem, a měří skoro 6 km. Mastrafjordský tunel je kratší, vede jen pod jednou vodou. Oba tunely nejdřív skoro do poloviny prudce klesají (kolem 7%), pak je pár set metrů rovinka, a zase stejný krpál nahoru. Naštěstí je pro stoupání vždycky dvoupruh - do stoupání jsme vjížděli na trojku tak 75-kou, ale na konci už se ručička začínala propadat pod číslici 40, a posádka už začínala podvědomě houpat trupem těla, abychom vůbec vyjeli.
Nedaleko za tunely je přístav Mortavika, kde jsme najížděli na náš první "norsko-norský" trajekt. S autem velikosti Granady taky zajímavá zkušenost. Cena v naší konfiguraci (auto+řidič+další 3 lidé) celkem 236 NOK. Ještě jsme přejeli celý ostrov Sunnhordland, který končí opět tunelem - tentokrát zpoplatněným, peníze tam myslím vybírají živí lidé, každopádně cena je 85 NO, tunel měří skoro 8 km. Nedaleko za tunelem je městečko Leirvik, nepochybně velmi hezké, které jsme minuli, a těsně za ním je jezero jménem Adlandsvatnet. Přes den se k němu lidé jezdí koupat, my jsme sem jeli přespat. Jelikož jsme už byli přece jen poměrně na severu, tak se nám večírek s kytarou a flétnou a břehu docela protáhl, zahnal nás až déšť. Nějak totiž pořád nebyla tma..

Nocleh nedaleko jezera jsme zhodnotili jako velmi úspěšný; mimochodem, rostly tu, stejně jako všude v Norsku, tuny malin a borůvek, které 4 a půl milionu Norů rozhodně nestíhá všechny otrhat, takže kdo rád spásá lesní plody, Norsko určitě ocení. My jsme tento den (byla to sobota) hodlali ocenit Bergen. To znamenalo ještě jeden trajekt (Sandvikvag - Halhjem, 321 NOK) a pak už je to co by vodním kamenem dohodil. Před Bergenem jsme zahnuli doprava v očekávání kempu, a trefili jsme se - v Grimevatnet je jeden menší kempík přímo u vody, za 170 NOK plus opět nějaké drobné za sprchy.
Vjezd do Bergenu je opět zpoplatněn, a to 15-ti korunami. Vzali jsme to bočnější cestou, a stejně jsme projeli dvě brány, ale taky jsme se tam zastavili u sloupového kostela. To je taková severská specialita - stavělo se to tam ve velkém od 11. do 13. století, je si to všechno navzájem dost podobné, a působí to trochu jako zkřížení podkarpatských kostelíků s asijskými pagodami. Platí se vstupné, takže jsme prohlídku zevnitř nakonec oželeli.
Těsně před centrem se nám podařilo odbočit do malé uličky směrem nahoru, a ejhle, místo k parkování zadara tu bylo. A ještě navíc přímo před červenou Škodou Felacií s brněnskou značkou - dokonce mi připadala i povědomá, ale to bude nejspíš jen normální paranoia kterou má ve vesmíru každý. Sešli jsme na nábřeží, kde je prodejna firmy Berle a taky krásné a profláknuté dřevěné domy, postavené po fatálním požáru v roce 1702. Předtím jsme ještě narazili na výrobnu hudebních nástrojů, kde se kolemjdoucí mohou mistrovi koukat přes výlohu přímo pod ruce, je-li zrovna přítomen.

Na nábřeží jsme se rozdělili, a každý si šel po svých. Poněkud hůř to schytala Martinka, která šla do infocentra zkusit zjistit, jak se platí vjezd do města a kde se dá sehnat klíč od chat norského klubu turistů. Bergenské infocentrum je totálně zahlcené, po čtvrthodině čekání s pořadovým lístkem to vzdala. Nakonec jsme tam šli všichni až posléze, asi po dvou hodinách, a na ten stejný lístek jsme se akorát dostali na řadu. S placením mýta nás poslali na důmyslně ukrytou benzinku nedaleko nádraží, a tam nám ještě řekli, že musíme platit dvojnásobnou částku, protože jsme projeli přes dvě brány, byť pouze do jednoho a toho stejného Bergenu. Celý ten systém placení mýta a hledání místa k zaplacení mi připomněl hořkou úvodní scénu ze Stopařova průvodce po galaxii, s hledáním plánů ve sklepení plánovacího úřadu. Jo a v Oslu je to řešené úplně stejně blbě, tam jsme to nakonec ani nezaplatili - tak uvidíme, jestli přijde faktura nebo ne. No a pokud jde o ty klíče od chat, tak to jsme nakonec nevyřešili, ale stejně by nám to nakonec k ničemu nebylo. Ještě že aspoň ten Bergen je tak pěkné město..

Z Bergenu už byl nejvyšší čas odlepit se od moře, směrem na Hardanger. Ze začátku žádná velká změna, ale podél Hardangerfjordu začala být cesta celkem akční, protože cesta se tu klikatila mezi skálou a fjordem, a občas bylo potřeba zastavit a proplížit se mezi protijedoucím autobusem a betonovým svodidlem - jde to líp než to vypadá. Hlavně majitelka kočáru při tom ale dost trpěla; podotýkám, že se pořád bavíme o hlavní silnici (měla číslo 7). Řidič se bohužel musí soustředit se na cestu, takže z okolní krajiny máte tím pádem prd. Naštěstí odpočivadla tam jsou, a to i u vodopádů, rybářů, loudících velekoček i u holčiček s růžovými holínkami. Na většině odpočívadel najdete záchody, někdy i tekoucí vodu, a když máte štěstí a rozhlédnete se pořádně, najdete občas opodál v křoví i auto s českou značkou a nějaký ten stan u něj..

Téměř s prstem v nose jsme už absolvovali přejezd lodičkou Bruravik - Brimnes, kde se platí 159 korun; my jsme to ovšem měli o asi 30 peněz levnější, protože pokladní zřejmě přes tmavá skla auta nepostřehla Draka na zadním sedadle. Po nezbytných hádkách se nám nakonec podařilo chytit pěkný, malý (!) a poměrně levný kemp. Je kousek za Övre Eidfjordem směrem do hor - platili jsme tam 145 korun, sprcha je zadara. Můžeme doporučit, ačkoliv do té sprchy jsme se za ty dva dny nakonec vůbec nepodívali.

Následující den (už ani nevím který den to byl) jsme se konečně vydali pěšky(!) do hor(!!). Teda, abych nepřeháněl, šli jsme v podstatě od silnice nahoru na okraj oné slavné náhorní plošiny plné lösů, a zase zpět. Ale i tak to byl nářez. Panoramata, jaká by nám záviděli i Homolkovci, ledovcová voda v řece, opuštěná vesnice na konci údolí, svodidla v zákrutách stržená snad tajícím sněhem nebo padajícím Volvem, skála která vypadala jako přetékající hráz přehrady. Však si tam zajeďte a uvidíte. A ještě líp, vemte to autem i po té úzké cestě do kopců, a pak si budete moct i zmáčet boty v horkých březinkách a pojíst borůvky pohnojené losy..

Jelikož jsme se na výletěutahali dostatečně, mohli jsme další den pokračovat zase autem dál na východ. Pro začátek jsme projeli několika tunely směrem do kopce, a motor jsme pak nechali chladit při zastávce u nejvyššího vodopádu, jaký jsem ve svém životě prosťáčka viděl. Jmenuje se Voringsfossen, a údolí do kterého padá jsem se opravdu neodvažoval fotit zblízka. Vzpomínali jsme na Macochu, ale ve srovnání s tímto je to takový větší výmol v české silnici..

Na parkovišti ve Fossli se platí asi 20 korun nebo ještě víc - zbaběle jsme proto vycouvali na začátek příjezdovky, nějakých 300 metrů; no sami jsme tam nestáli. Od Fossli pak vede silnice do vnitrozemí přes neopakovatelnou náhorní plošinu ve výšce kolem 1000 metrů nad mořem. Nezdá se to moc, ale protože jsme v Norsku, tak les už dávno skončil, a kolem se rozprostírá něco, co mám chuť nazvat tundrou, ale netroufám si to říkat moc nahlas. Uprostřed této krajiny, kde žijí jen losi, lovci kožešin a parohů a němečtí turisté v autobusech, leží turistická chata Dyranut. V té mají členové klubu norských turistů levnější žvanec, ale postel je stejně drahá pro všechny (tuším od 400 korun na hlavu). Jde ale o důležité východisko pro pěší tůry, a po takových pár dnech v chladné pustině člověk asi rád pustí chlup za teplé přístřeší. Zaujal nás obrázek na jedné informační tabuli, kde bylo auto jedoucí k chatě po silnici mezi třímetrovými sněhovými stěnami. Na obrázku byl popisek "Dyranut v květnu"..

Plánovali jsme výlet vláčkem na Hardangerský ledovec. Dojeli jsme tedy na nádraží v Haugastölu. Tam jsme od mladého výpravčího, který neměl uniformu, plácačku, ani kleštičky, dostali jízdní řád. Zeptali jsme se kolik stojí zpáteční lupeň pro čtyři lidi Haugastöl - Finse a zpět (celkem asi 50 km, de facto dvě zastávky). Říkal něco o 250 (norských) korunách. Změnili jsme plán..

V městečku Ustaoset (něco na způsob Pece pod Stěžkou) jsme si zahráli na nákupní horečku a vrátili se kousek zpátky, na odpočívadlo při osadě Öynan. Ještě jsme tam s Martinkou stihli i krátký výlet na kopec, k jezeru, do kobylincu a zpátky.
Další den jsme popojeli zas do Ustaosetu, a vzali to dvojkou (čili pěšky) k ledovci jinému. Kolečko asi 15 kilometrů (Prestholt a zpět) nám vzalo dech, skoro celý den, spoustu peněz, a zkreslené představy o majestátní kráse středoevropských hor. Jde se tam mezi prameništi a vřesovišti, kdo tam půjdete, vemte si ty nejbytelnější boty co máte, bo v cestě se i brod občas namane. Hopsání mezi mokřisky je docela makačka, tak jsme se pak v chatě Prestholtsaeter (v autoatlase zakresleno jako osada, v praxi jde o pár chat a pár salaší, něco na způsob třeba jesenické Švýcárny) napojili - plechovým pivem po 60 norkorunách. Ale co už. Co jsme neudělali - nešli jsme nahoru na ledovec. To lze, ale je to další krpál nahoru, a asi bychom toho při své zlenivělosti tvrdě litovali. Ale Martinka říká, že není nutné vidět něco shora, když je to krásné i zespoda. Tak snad má pravdu..

Po nadprůměrně akčním výletě byl čas na mytí, takže jsme dosmrděli (asi doslova) do malého sympatického kempu někde mezi Torpo a Golem. Cenu si nepamatuju, ale byla celkem příznivá, a sprcha tam je bez automatu - taky na nás některé tloukli ostatní kempaři, jak jsme se tam dlouho rochnili. Nicméně, pár motorkářů, se stanem velkým jak můj seznam hříchů, neváhal vstát v pět ráno aby nemuseli platit; tuším že to byli Nizozemci..
Mimochodem, v kempu visel na baráčku plakát s místními kulturními událostmi - kromě pecek typu Ace of Base nebo Dr. Albana (v Norsku jsou tyto evergreeny hudebních traumat stále v kurzu) jsme o tři dny prošvihli sraz Fordů Granada v kempu Gol. Cenu za nejvzdálenější hosty bychom hádám měli v kapse, ale možná bychom ji museli zase vrátit jako pokutu za nejpotlučenější vůz..

Pomalu jsme směřovali zase směrem do dolin a k jihu. V Golu jsme zadem přišli ke skanzenu, kde se tyčil sloupový kostel (na tom místě asi těžko původní) a různé stodoly a zemljanky. Vyjeli jsme zákruty k díře po meteoritu, abychom jí pohrdli při zjištění kolik se platí za přístup k ní (dvě kila to snad byly). Podobně jsme u Fla nevešli do jakéhosi severského "safari" s mädvídky a lösy. Místo procházky po safari jsme se vrhli na nádherné maliny co rostly u příjezdovky k areálu. Norci, Norky a Norčata, kteří nás tam viděli se chutě pást, se na nás dívali jako na vývojový mezičlánek mezi medvědem a člověkem; až jsem čekal kdy nám začnou dávat peníze v domnění, že už jsou v safari..
Navzdory zjevně rostoucí ponorce v korábu jsme (zase) našli lepší nocleh než jsme si vůbec zasloužili - tentokrát v nevyužívaném lomu u vsi Glesne, nad jezerem Kröderen. Opět doporučujeme - všude kolem je les plný borůvek, maliny a houby se taky najdou. Dá se taky (my jsme byli líní) sejít ze stráně dolů k jezeru a hodit koupanec, při příjezdu a odjezdu je v městečku Kröderen těžké přehlédnout nádraží staré lesní, dnes muzejní železnice Kroderenbanen, plné starých vagónu a mašinek..

Dráha Kroderbanen vede mimo jiné přes dědinu Sysle, kde jsme se s chutí vyfotili, a Oslo je odtud už skoro coby syslem dohodil. I přes složitý, sofistikový a téměř absurdní způsob příjezdu se nám nepodařilo vyhnout se mýtné bráně (do Osla se platí 25 korun). Při pochůzkách městem jsme proto přepadli informbyro, tam nám vytiskli dlouhý seznam benzinek kde se teoreticky dá platit, ale nakonec stejně čekáme jestli nám Londýn pošle fakturu. Když chtějí za vjezd do města platit, tak ať si řeknou jak. Jinak parkování lze vyhaluzit třeba nad nemocnící (ulice Stenbergsgata), neplatí se tam nic.
Metodou slepého kuřete, které taky občas najde zrno, jsme natrefili na národní galerii. Vstup je za příjemných nula korun, a mají tam (mimo jiné) mnoho obrazů od Muncha, a co mě zaujalo - hafo krajinek (ano, jsem výtvarný barbar) nebo třeba obraz "Návrat lovce medvědů". Posléze jsme se zas roztrhali, což je asi nejspravedlivější metoda, jak omrknout velkoměsto během dvou hodin. Mimo jiné se mi podařilo objevit pár mladých Slováků, ktorí predávali najmenšie lietajúce draky z papiera na celom svete, za 50 norkorún pripravené k letu. No nie sú prefíkaní? Cedulku měli samozřejmě v angličtině, no poznal jsem je podle upřímných chlapcových proklamací k mně neznámému problému ".. nasralo ma to, no fakt ma to nasralo.."

Z Osla jsme pokračovali dál na jih směrem ke Švédsku, za levnější naftou a hustými lesy. Vlivem nedorozumění s atlasem se ukázalo, že do Švédska je to o něco dál, ale nakonec i to jsme zvládli. Nocleh, tentokrát spíš provizorní než luxusní, jsme zvolili za městem Askim, cestou k domnělému vodopádu Solbergfoss.
Druhý den nás místo pozdravu zdrbala jakási kolemjdoucí paní, že toto (zcela prázdné!) parkoviště není kemp. V duchu jsme ji poslali do polárních pustin a vyrazili k vodopádu, který byl ve skutečnosti impozantní elektrárna z počátku 20. století..
Protože největší rozdíl mezi Švédskem a Norskem je v počasí (ve Švédsku bylo většinu dne hnusně, a většinu noci odporně), posouvali jsme se svižně k jihu, a skončili u velmi velkého jezera Vänern (osada Näs, poblíž městečka Mellerud). Oproti očekávání nás chataři z okolí ani neměli snahu vypudit - ono by to taky bylo divné, když se vedle nás postupně naskládaly ještě čtyři velké karavany .

Už během noci se udělalo férově hnusně, takže druhý den se dalo akorát počkat až bude mít bůh deště slabou chvilku, a pak vyrazit autem kamkoliv. Chcalo asi jako když je na Moravě letní bouřka, akorát že ne několik minut, ale několik hodin. Sám nechápu, že na procházku Göteborgem pršet přestalo, snad že jsme jeli tak pomalu, že nám mrak utekl. Mimochodem, narazili jsme tu na hospodu s několika druhy českého piva. Ceny bohužel švédské. A po městě jezdí šaliny ošklivé jako kdyby se architekt Kaplický hodně špatně vyspal..

Na jihu Švédska je město Lund. V Lundu žije studentka Lina. Lina pracuje jako dvanáct chlapů a umí číst mapu, cvičí jógu a snídá jogurt, a když nepracuje tak tancuje. Pak tam taky žije student Steve. Ten pije. Chtěli jsme Steva navštívit a promluvit mu do jeho švédské duše, ale on se stejně jako Lina vyskytuje jen v Martinčině učebnici švédštiny. Tak jsme pocourali po městě bez nich. Bylo to hrozné, posuďte sami..

A protože už je čas hajat, tak zmíním jen že trajekt z Trelleborgu na Rujanu stojí 130 euro, v Boxbergu mají postmoderní kraftwerk, a že Nový Bor je město jehož hospody stojí za to poznat. Jo a losí salám jsme nesehnali..